O spojce, která nedá jazykovědcům spát

Spojka „aniž“ provokuje lingvisty k debatám o jejím využití v češtině už více než sto let. Co je tedy správně? „Peču koláč, aniž bych na něj měla chuť“, nebo „Peču koláč, aniž na něj mám chuť“? Ještě v první polovině 20. století platilo, že stavba hlavní věty musela odpovídat stavbě věty s „aniž“. Pokud nebyl podmiňovací způsob v hlavní větě, nesměl být ani po „aniž“. Správně by proto byl jen náš druhý příklad. Kondicionál by v souvětí být mohl, jen pokud by byl v obou částech: „Nešel by tam, aniž by nebyl pozván.“

V současnosti už je ale spisovný i první příklad, vzhledem k tomu, že kondicionál „aniž by“ lze použít bez ohledu na slovesný způsob v hlavní větě. Je tedy možné říci třeba: „Dítě plakalo, aniž by k tomu mělo důvod“ i „Dítě plakalo, aniž k tomu mělo důvod“.

Dalším milníkem na cestě „aniž“ naší mateřštinou je, že se koncem minulého století objevil jeho konkurent v podobě spojkového výrazu „bez toho, aby“, případně „bez toho, že by“. Například: „Odjel bez toho, aby nám o tom řekl.“

Je to neologismus, který do češtiny pronikl ze slovenštiny („bez toho, že by“), ruštiny („bez togo, čtoby“) a dalších slovanských jazyků, informovali tehdy jazykovědci a nebyli jím příliš nadšeni. Na rozdíl od většiny slovanských jazyků, kde je konstrukce „bez toho, aby / že by“ nezbytná, pokud mluvčí chce vyjádřit zápor vedlejší větou, v češtině si lze vystačit s jednoslovným „aniž“, což se jeví jako elegantnější řešení.

Problém nastane, když někdo tyto spojovací konstrukce…