Básnická klackovitost

Od roku 2013 o Petru Borkovcovi platí, že co rok, to kniha. Poměr poezie a prózy se přitom postupně srovnává. Zatím poslední sbírku básní Herbář k čemusi horšímu (2018) následovaly dvě knížky… čeho vlastně? Svazky Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a nejnovější Sebrat klacek se zpozdilým vročením 2020 obsahují kdeco: fejetony, krátké prózy, dlouhá snění, historky a přerývané fantazie. V cenách Magnesia Litera loni tento prozaický chameleon doplatil na to, že chtěl splynout s publicistikou – většina textů skutečně vyšla už dříve časopisecky nebo na internetu, jenže vedle robustních rozhovorů Aleše Palána nebo vzpomínek hornických vdov Borkovcovy drobné finesy jaksi zanikly. Letos na sebe typově stejné texty vzaly barvu prózy a Sebrat klacek je v příslušné kategorii mezi šesticí nominovaných.

O jakém klacku že je řeč? „Je suchý, je vyschlý. Je světlešedý, bílý. Je hladký. Je lehký. Lehčí, než odhaduješ, nežli ho sebereš. Zvedneš ho ze země. Chvíli ho neseš. Prohlížíš si ho, přehazuješ ho z ruky do ruky. Odhodíš ho. Je to klacek.“ Bez ohledu na to, zda Borkovec zrovna píše krátké řádky nebo dlouhé řádky – liší se něčím jiným dobrá poezie od dobré prózy? –, je jeho hlavním zájmem umanutý popis světa. Umanutý? Často je v tom současně i taková až japonská jemnost: pomíjivost věcí zachraňovaná všímavostí, úcta ke světu projevovaná péčí o formu. Sebrat klacek přitom obsahuje známé exponáty z autorova kabinetu: živý i…