Cit vystřelený ze srdce

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Nástěnné hodiny v jeho kuchyni ukazují za pět minut dvanáct. Neustále, protože nefungují. Pro Siegfrieda Herze (34) čas nehraje žádnou roli. V panelákovém bytě na okraji Plzně, kde muž skrývající se za pseudonymem žije, se všechno řídí tempem nezávislým na vnější realitě. „Tahle místnost je celý můj svět, už třináct let,“ vysvětluje tichým hlasem Herz v jednom ze dvou pokojů malé garsonky, v jejíchž oknech má zatažené žaluzie, takže není zřejmé, jestli je venku den, nebo noc. V jednom pokoji má matraci na spaní, stůl s počítačem, pracovní desku na malování a desítky nových obrazů. Ve druhém kuchyň vyzdobenou portrétem Richarda Wagnera. Autor obrazu ale do kuchyně moc nechodí, čili ji využívá hlavně kočka Isolda, pojmenovaná stejně jako její pán podle jednoho ze skladatelových děl.

Siegfried Herz žije v dobrovolné izolaci. Ven obvykle vůbec nevychází, a když už, tak to musí být nezbytné. Jako když se nechal loni v prosinci odvézt do Prahy, aby v Centru současného umění DOX zhlédl přípravy své výstavy O lásce. Její vernisáž se už čtyři měsíce kvůli lockdownu odkládá, na objevení dosud utajeného výtvarného talentu si tak musí zdejší veřejnost ještě počkat. K takto pozoruhodnému odhalení přitom na české kulturní scéně dochází jen jednou za několik dekád.

Obrazy přeložené do slov

Jako dítě nechápal, proč na slunci cítí fyzickou bolest. Nechápali to ani rodiče. Plzeňský rodák vyrůstal v motelu u dálnice na Cheb, kde jeho otec pracoval jako údržbář a kde se při čekání na školní autobus potkával jen s řidiči tiráků a prostitutkami. Že se jich bál, ho trápilo míň, než že funguje jinak než jeho vrstevníci: „Když se mnou teď mluvíte, vidím vaši řeč v obrazech, které si teprve musím přeložit do slov.“ Jak se mnohem později ukázalo, jeho smyslová přecitlivělost je jedním z typických průvodních znaků Aspergerova syndromu. Než mu byla porucha autistického spektra diagnostikována, prošel si osobním peklem.

Nekontrolovatelná obrazotvornost ho na konci devadesátých let vedla k literární a výtvarné tvorbě, rodiče ale v umění pro svého syna neviděli smysl. Přesvědčil je až místní malíř Lumír Topinka, ke kterému Herz chodil na soukromé lekce. V kresbách krajin, v nichž se odrážely autorovy potlačované emoce, Topinka rozpoznal velký potenciál a Herz tak mohl vystudovat plzeňskou střední uměleckoprůmyslovou školu Zámeček. „Zachránilo mě to, věděl jsem, že kreslení je něco, co mě naplňuje,“ vzpomíná umělec, který zpětně oceňuje řemeslný dril, jímž se škola vyznačovala. Denně musel vytvořit až dvacet kreseb a byl v nich tak bravurní, že rodiče došli k názoru, že by měl pokračovat na vysoké škole.

Tak jako jeho kamarád ze střední Marek Škubal začal vyrážet do Prahy na konzultace. Na AVU si vyhlédl ateliér kreslířky Jitky Svobodové, na UMPRUM ilustrátora Juraje Horvátha. „Ale už mi bylo hodně blbě,“ vysvětluje Herz, proč nakonec na vysokou nezamířil, ačkoli se pedagogům jeho práce líbily. Kvůli vyčerpávajícím atakům na jeho senzitivitu ze dne na den přerušil veškeré kontakty a při jezdění tramvají z konečné na konečnou v Plzni přemýšlel, jestli všechno radikálně neukončit. Sebevraždu mu vymluvila paní, kterou potkal na hřbitově. Deprese začal léčit v denním stacionáři a čtyři roky nenamaloval ani obrázek. Až mu došlo, že to, co ho ochromuje, ho může naopak posilovat.

„Nelituji toho, že jsem se nedostal na vysokou. Dostal jsem se sem,“ ukazuje s úsměvem na svůj pracovní stůl, kde začaly vznikat jeho fenomenální záznamy vnitřních nálad. Siegfried Herz se pustil do kreslení a malování portrétů, do nichž promítá svou bezbřehou empatii vůči jedincům, ke kterým byl osud podobně nesmlouvavý jako k němu. Možná že to byly právě v hlavě archivované tváře prostitutek, které ho přivedly k jeho nevyčerpatelnému tématu. Tím je žena, jež přes všechny osobní tragédie dál „bojuje o důstojné místo v životě“.

Herz nechce zaznamenávat konkrétní tváře. Tak jako jím milovaného malíře Edvarda Muncha ho to táhne k dávným tragickým hrdinkám, jakými byly Empúsa, Medúsa, Élektra či Salome. Do jejich nadčasových osudů přidává osobní příběhy, o kterých slyšel nebo se dočetl. Nad všemi zneužitími, zotročeními a nočními můrami se přitom klene jeho víra, že všechno stejně překoná naděje a láska.

Hluboké a opravdové

Rád maluje v noci, a když se pustí do kresby nebo obrazu, nic jiného nevnímá. Pracuje rychle unikátní technikou míchání kávy do barev, scény pak vymývá a různě drásá. „Papírům někdy ubližuji, ale většinou to přežijí,“ říká ke svému rukopisu, který je i pro laika něčím důvěrně známý, a přitom docela tajemný. Ta známost je způsobená vypůjčováním tváří nejen zmíněných ikon Wagnera či Muncha, ale také režiséra Davida Lynche, spisovatelky Simone de Beauvoir, filozofa Friedricha Nietzscheho či zpěvačky Amandy Lear. Svá díla Herz považuje za deníkové zápisy, jindy v jiné náladě by je vytvořil jinak. Proč maluje zrovna tu kterou figuru, neví: „Nemám žádné záměry, maluji vystřeleným citem, který mám v srdci.“ A právě kvůli této ryzosti i jeho nejtemnější obrazy vysílají na diváka obdivuhodnou dávku pozitivní energie.

K jeho částečnému vystoupení z izolace došlo před šesti lety. Tehdy na dálku spolupracoval na představení spolku Farma v jeskyni Odtržení, které v pražském centru DOX v rámci doprovodného programu k výstavě Skvělý nový svět zkoumalo japonský fenomén hikikomori, kdy se mladí lidé unavení světem rozhodnou izolovat od společnosti. Herzovi v DOXu zároveň nabídli vystavit vůbec poprvé na veřejnosti tři obrazy, které měl zavěšené na internetu. V expozici zaujaly historika umění Ottu M. Urbana. Ten Herze přes zmíněného kamaráda Škubala kontaktoval se žádostí o další práce. Na odpověď čekal pět let.

„Bral jsem to, že výtvarná scéna je společnost, kam nemůžu,“ vysvětluje Herz dlouhé váhání, které ukončila jeho přítelkyně. Na její podnět Urbanovi na konci roku 2019 poslal PDF s portfoliem, a když se odborník, specializující se na dekadenci, pár měsíců nato stal šéfkurátorem DOXu, rozhodl se udělat Herzovi samostatnou výstavu. „Z děl byl cítit hluboký prožitek a opravdovost. Jejich autor zřetelně a otevřeně, někdy až za hranou, obnažoval sebe sama, své nitro i tělo, byl nelítostně upřímný, nezakrýval, ale naopak odkrýval i to, co má být skryto,“ píše Urban v katalogu výstavy O lásce.

Herz si nebyl do poslední chvíle svou tvorbou jistý. „Věděl jsem, že je v mých věcech upřímný vklad, ale nevěděl jsem, jestli jsou dobré.“ Ale když ho Urban seznámil s díly jeho současných výtvarných kolegů Josefa Bolfa, Jakuba Špaňhela či Marka Thera, uvědomil si, že se v izolaci intuitivně dotýká věcí, které netrápí jen jeho. Herze to nabilo energií a během zimy namaloval tolik dalších vynikajících obrazů, že by z nich v klidu složil ještě jednu výstavu.

„Tohle se jmenuje Všichni umřou, synu,“ říká Herz nad čerstvým plátnem s ženou tisknoucí v náručí úzkostně potomka. „A tohle je Evoluce zla. Vycházel jsem ze školní fotografie malého Adolfa Hitlera, sám jsem zažil brutální šikanu a takových Hitlerů tam bylo hodně.“ Nadšený z dalších obrazů je nejen kurátor Urban, ale i více než pětistovka lidí, která autorův progres sleduje na jeho instagramovém účtu. Aktuálně Herz plánuje, že se přes léto pustí do sochy. Také má rozepsanou knihu o Wagnerovi, o němž v DOXu udělá přednášku, v galerii bude mít navíc premiéru jím složená kompozice pro violoncello, nápaditě fotografuje a vyvolává. Za největší výzvu ale multioborový talent považuje plán přebudovat panelákovou kuchyň na depozitář obrazů.

V katalogu ke své výstavě O lásce skromně píše, že se nedomnívá, „že bych ve své tvorbě mohl dospět k nějakému klíčovému objevu, ale věřím, že dospěji k dalšímu pozoruhodnému hledání“. K tomu je nutné dodat, že oním klíčovým objevem Siegfrieda Herze je samotný Siegfried Herz.