Pravá slza

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Byla jedinou zpěvačkou svého druhu. Silou osobnosti a nezměrného charismatu naučila československé publikum vnímat šanson a od šedesátých let se stala ztělesněním tohoto žánru u nás. Hana Hegerová uměla bez přehrávání a patosu vytvořit z několikaminutové skladby velké, často mrazivé drama, které se posluchači dostalo pod kůži.

„Téma každé mé písničky je láska. Taková nebo onaká. Šťastná nebo nešťastná. Bez lásky v tom nejširším smyslu si neumím představit život,“ popisovala v portrétu České televize z roku 2006. Ovšem tam, kde láska pro mnoho popových interpretů znamenala buď touhu, nebo zlomené srdce, Hana Hegerová zpívala o všech dalších odstínech citu, který život spíše komplikuje. Její písně nebyly hity určené k broukání a notování si, poslouchat Hanu Hegerovou znamenalo spoluprožívat s ní silné emoce a následně je pochopit.

Unikátní umělkyni, která minulý týden zemřela ve věku 89 let v Nemocnici Na Homolce, kde se ocitla po zlomenině krčku, přitom charakterizovala směs nejistoty a perfekcionismu. Ta vytvářela elektrizující napětí. „Pochybovala o sobě jako o zpěvačce. Přitom měla v hlase klid, zralost a dokázala vytvořit atmosféru, to jsou obrovské kvality, ovšem člověk je sám u sebe nebo na svých nahrávkách není schopen slyšet,“ vzpomíná po telefonu Petr Malásek, klavírista a kapelník, který s Hanou Hegerovou od roku 1990 do ukončení kariéry v roce 2011 odehrál přes dva a půl tisíce koncertů a natočil finální album Mlýnské kolo v srdci mém. „Lepší hraní než s ní už nezažijeme, shodli jsme se teď se spoluhráči v kapele,“ říká a dodává: „Miloval jsem, jak se na mě podívala, když jsme během improvizace zahráli něco, co se jí líbilo.“

O jednom pánovi

Z francouzštiny maturovala a na svých oblíbených francouzských rozhlasových stanicích, které šlo v jejím bytě v pražských Dejvicích na začátku šedesátých let naladit, objevila i píseň Milord od Edith Piaf. Pořídila si ji na desce, český text následně napsal Pavel Kopta, a tak se roku 1964 zrodila skladba, která určila, kým se Hana Hegerová brzy měla stát: bedlivou i velmi shovívavou pozorovatelkou mužského chování. Zpěvačkou, která pojednává ženskou zkušenost se světem se všemi jejími vnitřními i vnějšími rozpory. Přitom nikdy nepřestala opakovat, že zpívat začala pouze proto, že si chtěla coby herečka během divadelních prázdnin přivydělat na uhlí a vzala angažmá v bratislavské Tatra revue. „Nešlo o nic víc. Všechno, co přišlo pak, byly náhody,“ uvedla v roce 2001 v rozhovoru Na plovárně.

Narodila se jako Carmen Farkašová a coby dítěti z prominentní rodiny se jí v dětství dostalo výuky jazyků i baletních kurzů. Po roce 1948 s nástupem komunismu ale bylo vyloučené, aby nastoupila na vysokou školu, a skončila v komárenských loděnicích. Cílem bylo dostat se odtamtud, a tak brala každý vzdělávací kurz od rentgenologického přes dietetický a zubařský až po herecký, který si zvolila, protože trval nejdéle.

Na Slovensku v poválečné době vznikalo mnoho nových scén, ale nebyl dostatek profesionálních účinkujících. Stala se tak herečkou, jejíž dráha odstartovala v Žilině a mířila přes Bratislavu a film Frona režiséra Jiřího Krejčíka do pražského divadla Rokoko a následně do Semaforu. Tedy na pódia, kde se divadlo prolínalo s písní a na přelomu padesátých a šedesátých let se tu rodily nové hudební žánry, které si získávaly mladé publikum. Hegerová tu zaujala už v představení a později filmu Kdyby tisíc klarinetů. Z divadla odešla poté, co zjistila, že se udrží na sólové dráze, a také proto, že Suchý se Šlitrem nebyli úplně ideální autoři pro její naturel. V Semaforu se učil mluvit česky swing a rokenrol, ovšem s Hegerovou přišel šanson.

„Jen pojďte sem, pane, ach, jak jste nesmělý, pojďte k mé bílé oprýskané posteli. Nikdo vám nezpíval o jednom pánovi, jenž srdce slečně dal a neměl na nový.“ V Milordovi se zpěv potkává s herectvím a během těch několika málo minut Hegerová obsáhne v hlase obhroublost, dobře míněnou, ale uštěpačně podanou radu a nakonec i skoro šeptem pronesený soucit s mužem, který byl právě opuštěn. Na rozdíl od přístavu textař Kopta českou verzi zasadil na nádraží, ale stejně jako Piaf tu Hegerová zpívá v roli chápající prostitutky, která pozoruje muže, jemuž láska nadobro zmizela do dáli.

Přestože Hegerová vystřídala během kariéry mnoho – většinou mužských – textařů s různorodou poetikou a rukopisem (Pavla Koptu, Pavla Vrbu, Petra Radu, Zdeňka Rytíře, Jiřinu Fikejzovou či Michala Horáčka), něco tu bylo po celou dobu neměnné. Milord předznamenal mnoho dalších jejích typických písňových monologů, které ženy adresují mužům v různých fázích vztahu. Měla na repertoáru spoustu odlehčených i černohumorných kusů, ale jsou to právě tyto promluvy, jež publikum nejvíc přijalo za své. „Jen to zkus a běž, já tě nepustím, proto klidně lež. A spokoj se tím, že v mém objetí zase budeš spát,“ zpívá v písni Lásko prokletá neboli původně Ne me quitte pas od Jacquesa Brela.

V songu Petr a Lucie zase příliš slušného partnera, jehož si moc neváží, provokuje k činům, které si doopravdy nepřeje: „Když pořád meleš, mám tě rád, tak to mě ubíjí. Teď mluvím já, a tak ty kuš. Jen jednou ukaž, že jsi muž. Vem na mě řemen nebo nůž.“ Plné hořkosti a úlevy jsou pak skladby odehrávající se v samém okamžiku rozpadu vztahu a loučení jako Rozvod nebo Denim Blue: „Už proto bys měl běžet, už bys měl vážně jít. Jen při tom dávej pozor, aby ses neohlíd a neviděl mě sedět a přímo z lahve pít.“

Propůjčit nitro

Každá z oněch písní, v jejichž výčtu by šlo pokračovat, se odehrává v klíčovém okamžiku, kdy žena už konečně musí vyslovit vše, co dlouho a mlčky snášela a držela v sobě. Dát najevo, že tu je i její verze. Bez výčitky a často s pochopením pro svůj protějšek – ovšem pokaždé jde o podrobné vylíčení toho, jak životní situace prožívá žena. S čím v sobě bojuje a čemu musí čelit od okolí. Někdy se s úlevou zbavuje partnera, který ji využívá, jindy se naopak snaží udělat maximum pro vztah, jenž nemá budoucnost. V dalším případě vnímá stárnutí a s ním i to, jak milostnou poezii střídá banalita každodenního soužití.

To v české populární hudbě vůbec nebyla běžná perspektiva. A ne náhodou pro ni v prvních ročnících ankety Mladého světa Zlatý slavík hlasovaly převážně mladé ženy. Marta Kubišová nebo Yvonne Přenosilová sice reprezentovaly nový typ zpěvaček a žen, které objevovaly temnotu vztahů i smyslné napětí, ale pouze Hegerová všemu uměla propůjčit nitro a psychologii – a na scéně tomu pak dát prožitek plný protichůdných, propletených a komplikovaných emocí. Od euforie přes smutek a dojetí po bolest. Ostatně i její nejslavnější, ve slovenštině zpívané Čerešně jsou smutné a útrpné pojednání o násilí. O tom, že muž se neohlíží a bere si, co chce: „Chlapci neublížia, kým hľadia zo stromu. Keď zoskočia dolu, čakajte pohromu.“

Slova adresovaná mužům v písních Hany Hegerové jsou tak de facto i dialogem se společností. Nejde do otevřeného konfliktu, ale chce mít právo jít alespoň trochu mimo konvence, být vyslyšená. A to si zjednává. V tom neměla na tuzemské scéně srovnání a žádná skladba to nevystihuje tak trefně jako velkolepý Potměšilý host z dílny dua Hapka a Horáček, v němž při bezesné noci předstupuje před pomyslný soudní tribunál, který by ji chtěl zařadit do průměru. Ona se mu vzepře: „Soudí tady mou nápadnou růž. Dnes mě soudí kdejaký náhodný muž. Že chci dávat i brát, že mám v úmyslu žít, jak se dá v proudu dní míjejících. Občané přísedící, k tomu já se vám plně přiznávám.“

V sedmdesátých letech byl její temnější repertoár v kontrastu s dobovou nuceně estrádní náladou středního proudu, Potměšilý host z roku 1987 byl pak albem natočeným po desetileté pauze. Během ní se opět projevilo její puntičkářství. Nejprve se připravovala deska v dramaturgické spolupráci s Jiřím Černým, nedokázali ji ovšem dotáhnout. V roce 1985 ji však oslovil Petr Hapka s debutujícím textařem Michalem Horáčkem – a tady se věci daly do pohybu nečekaně rychle. Potměšilý host měl na svou dobu nebývalou zvukovou produkci (objevil se na něm mimo jiné kytarista Michal Pavlíček nebo spoluhráči Vladimíra Mišíka) a nezněl jako nic jiného na pozdně normalizační scéně.

Tu na jedné straně charakterizoval bezobsažný pop, na straně druhé už na přehlídkách Rockfest začínaly být k vidění nové progresivní žánry. Hegerová ale jako vždy přicházela z trochu jiného světa a z větších výšin. Ty umocňovala i Horáčkova spíše intelektuální než vysloveně poetická (a zcela neohraničená) slovní zásoba, v níž se archaismy potkávaly s cizími odbornými výrazy, hovorovou řečí i názvy produktů. Potměšilý host zůstal nadlouho jejím posledním albem, na něž váhala po roce 1990 navázat.

Rukodělné výrobky

Když na ni vzpomene, mluví o ní vždy jako o „paní“ – a okamžitě je jasné, o koho jde. „Všichni v kapele jsme jí vykali a říkali jí paní. Paní Hegerová nám přišlo moc formální, paní Hana zase moc familiární,“ říká Petr Malásek, který s „paní“ začal hrát už v roce 1990, když si jej jako mladého nadaného klavíristu vyhlédla, aby s ní odjel koncerty v Bonnu a v Mnichově. Malásek byl tehdy na povinné vojně, ale podařilo se mu vyjednat si opušťák na tři dny.

Tak se ocitl v její kapele, která se během následujících let celá proměnila: generační souputníci Hegerové postupně odcházeli a Malásek do ní přivedl své vrstevníky, kteří přinesli novou energii. Jazzmany, s nimiž Hegerová hrála i dvě stovky vystoupení ročně až do konce koncertní kariéry – a také s nimi v roce 2010 natočila dlouho očekávané rozlučkové album Mlýnské kolo v srdci mém.

Náročnost na repertoár a nové skladby se u ní s věkem prohlubovala. Ostatně už Jiří Černý o ní v roce 1964 velmi výstižně napsal: „Většina nahrávek Hany Hegerové má vlastnost rukodělných výrobků: déle se na ně čeká, ale více vydrží – neoposlouchají se. A lidé si výrobce pamatují.“ Po všem přemlouvání a oddalování si prý ale v jeden okamžik uvědomila, že už natáčení nelze z důvodů zdravotních i věku odsouvat. Buď desku natočí, nebo to už nepůjde.

„Ve studiu nám řekla: Pánové, já to zazpívám, jak umím, a vy si s tím pak dělejte, co bude potřeba,“ popisuje Malásek natáčení, u něhož se opět projevil její perfekcionismus – a také čtyřbarevná propisovací tužka, jíž si pokaždé pečlivě značila cestu všemi texty. Červená signalizovala: pozor na intonaci, modrou znamenala místa pro nádech a zelenou podtrhávala slova, která je potřeba pečlivě vyslovit. Deska v době vydání sklidila fantastické recenze a během prvního dne prodeje se stala zlatou, ale ona sama – opět z nechuti ke svému pěveckému projevu – si ji nikdy nepustila.

Víc než nahrávání ji v době před odchodem ze scény naplňovaly koncerty. I při nich však měla rituály, jimiž odbourávala trému. „Byla zvyklá sžívat se s akustikou a prostorem,“ líčí Malásek obvyklý postup, kdy do každého sálu, do každého divadla přijížděli s velkým předstihem a během odpolední zkoušky vždy odehráli komplet celý koncertní program. Dokonce i v případě, že v jednom sále zůstali tři nebo čtyři večery po sobě, opakovali to den co den.

„Pomáhalo jí to zbavit se starostí,“ popisuje Malásek, jak byla perfektní příprava základem pro to, o co pak při koncertě šlo: vytvoření atmosféry a emocí jdoucích až na dřeň, jež si repertoár Hany Hegerové žádal a publikum je očekávalo. „Vybavuji si, jak jsme hrávali píseň Lásko má a pokaždé za těch dvacet let jí na stejném místě při zpěvu ukápla slza. Bylo to dokonalé. Od klavíru jsem viděl, jak se jí zaleskla. A pokaždé byla pravá.“