Ještě že se máme
Psycholog Jonathan Haidt vysvětluje, proč se nikdy nedohodneme a proč je to dobře
Jana a Petr jsou dvouvaječná dvojčata. Společně rostou v lůně matky, přesto se jejich organismy vyvíjejí trochu rozdílně. Petra genetická výbava lehce nadprůměrně disponuje k produkci sloučenin, jejichž přítomnost zvyšuje citlivost nervového systému na stav ohrožení. Janiny geny o něco více podporují produkci látky, díky níž nervová soustava zažívá příjemné pocity, kdykoli zakouší novou zkušenost.
Jedná se o naprosto standardní situaci: lidé se v produkci neuropřenašečů, jako je serotonin nebo dopamin, mírně liší. V praxi to ovšem znamená, že také mírně odlišně reagují na svět.
To se v příběhu dvojčat projevuje záhy. Jana je od útlého dětství trochu jako z divokých vajec. Někteří učitelé oceňují její neklidnou kreativitu, jiní ji považují za vzdorovitého spratka. Petr je naopak svědomitý a téměř s rozkoší plní úkoly zadávané milovanou paní učitelkou. Paní učitelka ho má ráda a vůbec jí nepřipadá nudný.
Střední škola a dospívání je už pro Janu na malém městě utrpení. Je bystrá, ale zároveň je ochotná porušit jakékoli tabu. Všichni si trochu oddechnou, když vyrazí studovat do New Yorku. Město ji nadchne svou barevností i zmatením jazyků, vystuduje iberoameristiku a stane se právničkou beroucí se za práva nelegálních přistěhovalců z Latinské Ameriky.
Petr mezitím bez rozruchu vystudoval místní univerzitu a nastoupil do banky. Časem se vypracoval na jejího šéfa, je váženým členem místní elity a chod lokálního církevního spolku si bez něj nikdo neumí představit.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu