Neklidní muži na černých lodích

Přesně před pěti sty lety touto dobou nevládla na palubách tří lodí v blízkosti pobřeží dnešního Chile úplně nejhorší atmosféra. Strašlivé události předchozích měsíců byly minulostí. Průlom se dostavil, předpoklady se zdály být potvrzeny, nejhorší měli všichni za sebou. Kapitán výpravy teď velel stočit flotilu směrem na západ, do otevřených vod, do nichž žádná jiná evropská loď ještě nikdy nevstoupila.

Skutečnost, že čára pobřeží mizí za mlhavým obzorem, sice podle kronikáře výpravy naplňovala část posádky úzkostí, ruka prozřetelnosti ale zasahovala – jako už poněkolikáté – jasně ve prospěch malého, hranatého despoty na kapitánském můstku. Ocelově šedé vlny studeného moře po dlouhé době nabraly modrozelený nádech a zvlídněly. Plachty už netrhala vichřice, ale nadouval stálý vítr vanoucí přesně směrem, který lodě potřebovaly. Mořeplavci vytáhli z beden karty a měli najednou spoustu času podřimovat na palubě, kde to ani zdaleka nezapáchalo tak odporně, jako dole v podpalubí. Trojice bachratých, černých španělských plavidel se hnala vpřed maximální rychlostí a bez jakýchkoli problémů. Den za dnem. Den za dnem. Den za dnem. Den za dnem. Ano, den za dnem. A ještě znovu, den za dnem.

Děsné báchorky

Kdyby v tu chvíli někdo na palubách španělské flotily pod vedením portugalského kapitána Fernãa de Magalhãese tušil, že tahle…