Člověk se snadno uchýlí ke stereotypním škatulkám, jak jinak by se v rychlosti vyznal ve světě. Dnešní ženy, alespoň ty veřejně viditelné, se mu snadno rozpadnou do dvou skupin. Na jedné straně progresivní, sekulární bojovnice za ženskou rovnoprávnost. Na straně druhé „tradiční“ ženy, odkazující ke světu „rodinných“ hodnot. Ty první se nějak pojí se vším, co je nové – se ženami na vedoucích místech, ženami v náročných povoláních, ale taky se sexuální svobodou, genderovou pestrostí, malou nebo žádnou rodinou. Ty druhé si na novoty a rozevlátost tolik nepotrpí a odvolávají se na to, co je „normální“, tedy zaběhané, obvyklé.
Realita je naštěstí složitější. Amerika v tomhle ohledu právě zažívá závan čerstvého vzduchu v podobě právničky nominované na post soudkyně Nejvyššího soudu, Amy Coney Barrett. O té se hodně napsalo v souvislosti s mocenským bojem o ideologické zabarvení amerického soudnictví, nad to se ale povznesme. Úspěšná soudkyně je originál, který stojí za pozornost.
Zaprvé, je to žena jako vystřižená z feministických snů. Superúspěšná v supernáročném povolání. Špička ve svém oboru bez ohledu na pohlaví. Dynamická, uznávaná, opěvovaná. Tatáž žena je ovšem zároveň trestí tradicionalismu. Hluboce věřící s názory, jež ji staví na pravé křídlo katolické církve. Matka pěti dětí a dalšími dvěma adoptovanými. To vše bez volání po kvótách či švédském „socialismu“.
Čímž nechceme říct, že Coney Barrett je novým ideálem či povinným vzorem. Podle popisů chodu své…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
