Dopisy

Mě, nebo mně?

Respekt 39/2020

Autorka jazykového sloupku se věnuje zájmenům mě, mně. Jako pomůcku radí tobě a tebe. Podle čeho si ale pamatovat, co k čemu patří? Proto radím – zeptejte se: komu, čemu, anebo koho, co? Nemusíte vědět, k jakému pádu tyto otázky patří. Jde o to, že pokud se potřebujete zeptat: komu, čemu – tam je hodně písmen „m“, tedy hodně těch obloučků, kterými se tvoří písmena „m“ a „n“. Proto použijeme „mně“, abychom tam těch obloučků měli také víc. Když se ale zeptáme koho, co? Tam není žádné „m“, proto dáme „mě“, abychom těch obloučků měli méně. Příklady: Mně se to nelíbí. Komu, čemu? Mně. Počkáš na mě? Na koho? Na mě. Vyrostla jsem na Slovensku, mám i slovenské školy. Ale mně a mě nespletu nikdy. Děkuji těm, kteří mi tuto pomůcku kdysi poradili.

Alena Doležalová

Vždyť ani nechodil na vysokou

Respekt 39/2020

Děkuji za článek. Nicméně mi v něm nesedí jedna linka úvah. Spojení mezi výší příjmů a vlastnictvím diplomu. Ohledně společenské prestiže povolání a výše příjmů by se také dalo diskutovat. Jednoznačné ovšem je, že diplom nikomu výši příjmů nezaručí. Mám doktorát a docenturu, ale přátelé řemeslníci vydělávají víc. Šikovný truhlář, kadeřnice či opravář pračky.

Na jejich hodinovou mzdu zkrátka já nedosáhnu (ostatně není to u vás novinářů podobně?). Mohli bychom se samozřejmě do detailů bavit o jejich odvodech a daních atd. a kolik si nakonec přinesou domů. Otázka je, zda by to tak být mělo. S ochranitelským státem, který něco takového diktoval, je naštěstí konec, ale stejně si nakonec člověk říká, že snad konečně teď nastala ta diktatura proletariátu.

Petr Zasche

Viru končí dovolená

Respekt 37/2020

Už dlouho jsem tak nesouzněl se sdělením článku. Jednou stranou mince je popření reality a fakt, že epidemiologická opatření od srpna naplno řídí jen marketingový tým Babiše (v dubnu jsem ho za přístup chválil). Druhou je nejdůležitější ponaučení z koronaviru – selhání elit. Naprosto přesně to popisujete. Jsme doba informační, doba technologií, vědy a komunikace. A přesto největší špičky odborných elit fatálně selhávají. Nemají pokoru k práci s fakty, k nejednoznačnosti poznávání dnešního světa. Místo aby hájili pozice vzdělanosti, odpovědné elity, dělají medvědí službu době postfaktické, šíření konspiračních teorií. Je otřesným zjištěním, že když se zespodu společnosti šíří nedůvěra k elitám, jdou jim vědecké elity naproti. Samozřejmě jen některé. Ale své pobouření čerpám ze setkávání s vysokoškolsky vzdělanými lidmi, kteří se v jedné větě vysmějí „chřipečce“ a poukážou třeba na vědce, odborníka popírajícího existenci klimatické změny. Náš civilizační okruh ztrácí pokoru a respekt. A jejich nedostatek se trestá. O tom píše naše historie.

Jiří Kohout