S plameny v zádech

Byl to další den horkého australského léta. Hodiny pomalu odbíjely konec roku 2019 a zatímco do Sydney se za oslavami stahovaly davy, nad městečkem Narooma se stahovaly mraky. Plné kouře.

To ráno nás nebudily sluneční paprsky, nýbrž ranger. S úsměvem na tváři, ale s naléhavostí v hlase naznačoval, že je čas šlápnout do pedálů. Kempování na pečlivě posekaném plácku totiž nebylo povoleno, jak ale tvrdili místní, ani zakázáno. „Kdo nedělá problémy, nikomu nevadí,“ povídali.

Ve vodě postávali rybáři, děti se brodily po  kolena v bahně a  nad hlavou nám kroužila hejna racků. Pohodová dovolenková destinace oplývala klidem. Byla součástí bezpečné zóny. Desítky kilometrů severněji se stále nedařilo dostat pod kontrolu rozsáhlé požáry, komunity ve státě Victoria se připravovaly na jednu z největších evakuací, a holiday parky v neohrožených zónách proto praskaly ve švech. Turistů, kteří se chystali strávit svátky mimo velkoměsta, přibývalo, míst nezatížených varováním však ubývalo. Ačkoli i naše dovolená připomínala překážkovou dráhu plnou uzavírek národních parků a silnic, měli jsme výhodu. Nikam jsme nespěchali.

Plán naší několikatýdenní cesty zněl jasně. Užít si volno, ať už je to kdekoli. Počet zapovězených lokalit se pro sílící hrozbu požárů zvyšoval. Stejně jako Australani jsme si ale zvykli. Šedá oblaka na horizontu a aplikace Fires Near Me se staly součástí našeho života. Zatímco se třítisícové město líně probouzelo do začátku nového týdne, vyrazili jsme k přírodním lázním. Ačkoli břeh byl posetý lidmi, voda zela prázdnotou. Předpověď sice hlásila tropické teploty, přebil je však silný vítr. Namísto opálení člověku naskakovala na rukou husí kůže. Slunce mizelo za stále hustší vrstvou dýmu a sláblo. Barva vln se měnila z tyrkysově modré na kalnou šeď. Svět se zahalil do sépiového filtru.

Regionu nehrozilo podle výstrah přímé nebezpečí, přesto jsme se rozhodli pro návrat do Melbourne.

Před desetihodinovou cestou jsme nakoupili zásoby v místním supermarketu a neprůjezdné komunikace se rozhodli objet přes Národní park Kosciuszko. Dobře jsme ho znali, ještě nedávno jsme právě tam pokořili nejvyšší vrchol Austrálie.

Trasa se klikatila po horských pláních, kolem potoků a rozlehlých údolí. V korunách stromů pokřikovali papoušci, na okraji buše se pásli divocí koně a poskakovali klokani. Stébla trávy na všudypřítomných pastvinách se ladně vlnila ve větru a třpytila v měkkém světle. Na farmách polehávaly krávy a ovce. Typický obrázek Austrálie narušovaly jen opar a obří, krvavě rudá koule na nebi.

Jízda po odlehlých silnicích překvapivě odsýpala, zdrželi jsme se jednou. To když se za zatáčkou ozvaly sirény zhruba šesti hasičských aut.

O několik hodin později, ještě než jsme vyčerpáním padli doma do postelí, jsme otevřeli zprávy. S údivem a sevřeným hrdlem jsme zjistili, že z pokojné Naroomy bychom se už domů nedostali. Že v tamním supermarketu se tvoří hodinové fronty. Mnohým oblastem, kterými jsme projížděli, hrozila evakuace. Hasičské jednotky, které nás předjížděly, pravděpodobně mířily k ohni, kde jeden z dobrovolných zasahujících zemřel. V ten samý den dopoledne mě postarší muž na pláži uklidňoval: „Tenhle všudypřítomný kouř vypadá děsivě. Ale plameny jsou naštěstí daleko.“

Často na něj i na všechna ta zvířata, která jsme cestou míjeli, myslím. Ten den na dveře nejteplejšího roku v australské historii zaklepala největší katastrofa. Podmínky se rapidně zhoršily. Sucho, vítr a požáry udeřily v plné síle. Vznikly desítky nových ohnisek.

Většina míst, o kterých píši, v současné době hoří.