Nechci, aby je upalovali na hranici

Kardinál Duka po zaslání rozhovoru k autorizaci následně nesouhlasil s jeho publikací; po svém mluvčím vzkázal, že „důvodem je zaujatost, která je patrná z vedení rozhovoru a která zásadně ovlivňuje celkové vyznění článku“. Konkrétní výhrady nezaslal. Poznámka redakce: Autorizace rozhovorů slouží k opravě chyb či nepřesností. Nemůže vést k zákazu publikace, protože veřejně aktivní osobnosti si nemohou vybírat otázky.

Nedávno jste v Praze na Staroměstském náměstí vysvětil nový mariánský sloup. Za jak významnou událost v rámci církevního života obnovení sloupu považujete?

Postavení mariánského sloupu není aktivita Duky ani biskupů a církve jako takové, ale je to aktivita věřících lidí, která prostoupila opravdu celou církev. Proto si mariánský sloup zaplatili a proto si ho také postavili. A proto bylo mojí povinností stát na jejich straně, aniž bych jako instituce tyto věci vyjednával a nějakým způsobem prosazoval. Zcela jistě měli moji morální podporu, ale nebudu si připisovat nic víc.

Navenek to vypadalo, že jste součástí celého toho úsilí o obnovu sloupu.

Od okamžiku, kdy určitá část společnosti stavbu sloupu zideologizovala a postavila se proti, tak jsem považoval skutečně za nutné tomu dát ještě silnější podporu, než tomu bylo v počátcích.

Mnozí namítají, že sloup ještě více rozdělí českou společnost. Z toho nemáte obavu?

Ta společnost je natolik rozdělená, že ten sloup tam stojí, aby řekl, kam jsme se až dostali.

Kam jsme se dostali?

Podívejte se, tady je zásadní problém. Na Staroměstském náměstí bylo pět tisíc lidí, kteří se účastnili vztyčení sloupu. Proti nim stálo padesát demonstrantů. Přitom média takto popisují události opravdu velice často. Deset demonstrantů něco vykřikuje a okolo nich se shromáždí dvě stě turistů, kteří se koukají. A média z toho udělají stovky demonstrantů proti stavbě sloupu. Takhle se informuje o politickém a společenském životě v naší zemi.

Takže za to mohou média?

Společnost je méně rozdělená, než ji rozděluje většina médií.

Dokončení sloupu provázel i spor o uložení zakládací listiny. Z jakého důvodu jste k jejímu podpisu pozval kandidátku KSČM na prezidentku paní Bobošíkovou?

Já jsem byl pouze podporovatel. A pomník postavili ti, kdo ho postavili. A ti také dělali celou organizaci. Těžko se tedy můžu vyjádřit k tomu, kdo a proč podepsal sponzorské listiny.

Ale proč se potom akt podepisování odehrával u vás na arcibiskupství?

Pane redaktore, nebudeme dělat výslech. Ani nevím, kdo to přesně organizoval, a nevím, proč se z toho dělá základní problém. To jsou pseudoproblémy, které vytváří média. Opravdu jednu z největších zodpovědností za stav společnosti máte vy v médiích mnohonásobně větší než celá politická sféra.

Nemáte obavu, že z české společnosti mizí potřeba milosrdenství?

To tedy určitě. To zakouším na vlastní kůži. Bude mi pomalu osmdesát a jedná se se mnou občas jako s patnáctiletým spratkem.

Kdo s vámi tak jedná?

Část veřejnosti.

Dobře. Měl jsem na mysli milosrdenství ve vztahu k uprchlické krizi, kde Češi v debatě o pomoci uprchlíkům hájili velmi odmítavý postoj. Pokud se nemýlím, i vy jste ho podporoval.

Pane redaktore, četl jste někdy moje postoje?

Četl a z nich jsem usoudil, že jste zastával kritický názor na zapojení Česka do pomoci uprchlíkům.

Ale to nebylo odmítání. Jedním z církevních pilířů je charita. V okamžiku, kdy vypukla migrační krize, jsme jednali s panem premiérem Sobotkou. A jeho otázka zněla: Jste schopni pomoci? My jsme řekli, že jsme schopni zajistit příjem pěti set rodin. Ale dodali jsme, že jako katolická charita můžeme zajišťovat jenom příchod křesťanů. Takže to byl náš postoj. Do naší země plynulo dříve téměř půl milionu migrantů z bývalého Sovětského svazu a některých asijských zemí. Garantem těchto migrantů byla konkrétně pražská charita, pan inženýr Jaroslav Němec. Ale v případě téhle migrační krize to bylo skutečně mnohem složitější a my jsme nejednali jenom, bych řekl, po stránce charitativní, my jsme museli taky jednat s bezpečnostními složkami státu. A proto jsem jasně řekl, a od toho neustoupím, že otázka migrační politiky musí být skutečně řešena regulací a musí v ní být zastoupeny všechny složky státu. A vykřikováním ve stylu „Přijměme milion migrantů“ bychom společnost úplně rozložili.

Nejde o přijetí milionu migrantů, to nikdo nečeká. Spíš jde o to zkusit nějak zmírnit velmi negativní postoj české veřejnosti. A chápu, že to není snadné…

To jsme deklarativně řekli.