Byla to jen otázka času

Na konci července jste dala výpověď, stále jste však zástupkyně šéfredaktora, který byl vyhozen. Jak teď vypadá váš běžný den?

Tohle byl docela velký newsroom, pracovalo tu zhruba devadesát novinářů. Skoro všichni skončili, víc než osmdesát lidí. V podstatě všichni. Pokud dáte výpověď, podle maďarského pracovního práva se zaměstnavatel rozhodne, zda vás nechá jít, nebo jestli musíte naplnit výpovědní lhůtu, která trvá třicet dní. Já dala výpověď 24. července. Budu tu do 23. srpna. Dělám stejnou práci jako doposud. Šéfredaktor tady už není, jsme tu ale tři jeho zástupci, kteří řídíme práci. Potíž je v tom, že ne všichni z těch osmdesáti odcházejících tu zůstali. Asi třicet lidí mohlo jít rovnou, už zde nepracují, a to je samozřejmě znát.

Měsíc vytváříte noviny jako dřív, ovšem s polovinou lidí…

… jejichž motivace rozhodně není stejně vysoká jako dřív…

… a ani vaše, protože zároveň s kolegy přemýšlíte, co dál.

K tomu můžu říct jen to, že bychom chtěli zůstat pohromadě. A věřím, že bychom měli zůstat pohromadě. Dokud tu ale pracujeme, nemůžeme připravovat žádné vlastní plány, které se kříží s byznysem našeho zaměstnavatele, tedy Indexu. Tím bychom zase porušili pracovní zákoník.

Na facebookové stránce odcházejících redaktorů se nedávno objevila zpráva, že „nové plány oznámíte brzy“. To „brzy“ bude 24. srpna?

Může být.

Svou novinářskou kariéru jste začala v Indexu. Co pro vás v roce 2002 tyhle noviny znamenaly?

Tehdy hlavně příležitost. Moje dobrá kamarádka mi tenkrát říkala: „Ty jdeš pracovat do on-line novin, vždyť to nejsou opravdové noviny.“ Ale já jsem studovala novinařinu, poslala jsem životopis – což bylo tehdy jenom moje jméno a pocit, že možná umím psát, ale nejsem si tím jistá. Nakonec se ukázalo, že psát umím, že jsem dost zvědavá, že mi mí šéfové věří. Že chci být novinářka, to jsem věděla od dětství. Dědeček byl taky novinář, za komunismu, takže to bylo něco úplně jiného, já si ale jako dítě pamatuji, že cestoval, létal letadlem, bylo to dobrodružství – bylo to jasné.

Jak se za těch osmnáct let Index změnil, co v posledních letech znamenal pro Maďarsko?

Byly to hlavní noviny, které všichni četli. A byly velké, a v tomhle případě na velikosti záleží. S takhle velkým newsroomem, kde pracuje skoro sto lidí, s tímhle zázemím můžete psát o všem. Nic vám neuteče kvůli tomu, že na to nemáte lidi nebo čas. Pokud lidé chtěli vědět, co se děje, u nás se to dozvěděli, a z události se stala zpráva tehdy, když o ní psal Index. Nešlo jenom o psaní, je tu silná dokumentární a video sekce, investigativci, byli jsme to my, kdo tu začal s podcasty, máme on-line televizi. Index nejsou pouze noviny, na každé platformě, která existuje, jsme byli silný a důležitý hráč.

A byl i něco víc? Byla to nějakým způsobem instituce?

To nevím. Pokud to znamená, že byl synonymem pro velký a spolehlivý zdroj informací, pak ano. Nedávno jsme si dělali velký průzkum, proč nás lidé mají rádi a proč nás nesnášejí. Většinou říkali, že když chtějí vědět, co se děje, naťukají naše jméno do prohlížeče a je to. A je jedno, jestli je zajímalo zítřejší počasí nebo který politik je zkorumpovaný.

V jaké kondici je maďarská nezávislá novinařina? Jak ji změnilo posledních deset let, kdy vláda Fideszu cílevědomě skupuje média a má trhu velkou většinu?

Zaprvé a hlavně – neumřela. Pořád je tu týdeník HVG, televize RTL, servery 444.hu a 24.hu. Je ve velkém ohrožení, ale neumřela.

Neumřela, ale její prostor se zmenšuje. Od každého formátu je tu jedno médium, a teď s velkou pravděpodobností zmizí velký on-line deník, což je formát mimořádně důležitý.

Myslím, že právě to leccos změní. Po Indexu zůstane v maďarské společnosti velká díra. A jsem přesvědčená, že to čtenáře dovede k tomu, že se společně pokusí zaplatit vlastní nové zpravodajské, spolehlivé a nezávislé médium. To je moje představa. Maďaři se ráno vzbudí a řeknou si: „Platíme za Netflix, někdy platíme za noviny v trafice, platíme za Spotify, možná bychom mohli platit i za dobrý on-line deník.“ Když to udělá dost lidí, bude to fungovat.