Na dovolené. Nebo ne?

Ta-ta-to, héé,“ budí mě čtrnáctiměsíční Ondra jednoduchými citoslovci a zalehne mi hlavu. Když se vyprostím, kouknu na mobil. 7.26. Pochválím ho, jak nás nechal pěkně vyspat.

Následuje zautomatizované kolečko klasických ranních činností, které je pro mě stejnou záhadou jako černá díra nebo bermudský trojúhelník. Člověk neudělá nic, co by se mělo vepsat do dějin, ale hodina či dvě zmizí kdesi v nenávratnu. To, jak si tento čas užiju, závisí zcela na náladě našeho náladového batolátka.

V půl desáté je tu první krize, takže je naprosto nutné změnit kulisy. Na dnešek jsme s kamarádkami a jejich kluky (rozuměj – syny) naplánovaly výlet po Riegrově stezce s přidanou hodnotou – se sběrem odpadků a čištěním stezky. Každý týden se tam někdo z nás, bývalých či současných semilských skautů, s pytlem na odpadky vydává – skauti převzali patronát nad stezkou, a kdo jiný než my, matky na rodičovské, má na takové věci čas, že. Navléknutím pěti vrstev tedy z Ondyse udělám Eskymáka, posadím ho do krosny (to vše přes jeho značný odpor) a jde se. Riegrovka je krásná v každém ročním období a po našem zásahu navíc bez odpadků. Hezký pocit.

Nicméně (kromě dalšího milionu věcí) je třeba dbát na pravidelnou stravu dítěte, a tak zamáváme holkám a spěcháme domů na oběd, který jsem včera připravovala skoro hodinu. Ten v takovém poklidu jako dopolední procházka rozhodně neprobíhá. Vyjednávám, prosím, rozčiluji se, ale výsledkem je stejně téměř nenajedené mimino a jídlo rozházené za pět minut po podlaze všude kolem. Nespolupracuje, co s tím nadělám. Vysokou míru rezignace ilustruje následná scénka, kdy já obědvám a bez mrknutí oka pozoruji Ondyse, kterak sedí uprostřed hromady papírových ubrousků a z krabice s radostí vytahuje další a další a další.

Tak dost! Srovnám zpět ubrousky a přichází nejlepší část dne. Ondyse uspím v závěsné hamace a mám krásných devadesát minut pro sebe! Těžko budu někomu, kdo to nezažil, popisovat, jak blažený je to pocit. Naopak kaž-
dá matka malých dětí určitě ví, o čem mluvím. „Takhle jsem napsala rigorózní práci,“ slyším v duchu slova své kámošky Káti. Vaření? Praní? Úklid? Pch, všechny nudné aktivity, které alespoň teoreticky jdou dělat s dítětem po boku, nemají v této hodince místo. Nyní je potřeba udělat taky něco pro svůj mozek, aby nezakrněl docela. A tak „svých“ devadesát minut trávím s kafem a jazykovými korekturami pro jedno nakladatelství nebo, jako dnes, maturitní prací mé studentky. Je zaměřená na vliv horolezectví na Hruboskalsko. Čtu si, jaká pravidla pro lezce na drolivém pískovci nastavil už „král Skaláku“ Joska Smítka, a snažím se svými připomínkami vést tu práci správným směrem.

A pak se Ondys probudí a začíná se nanovo. Mým úkolem je vymyslet tisíc a jednu aktivitu, při které se to dítě nebude nudit, ideálně se při tom nezabije, nebude řvát a něco se i naučí. Lezeme po schodech, stavíme věž, házíme si s míčkem, čteme si knížky.

Jiskřivý dětský smích vystřídá podvečerní kňourání. Z práce se vrací muž a ptá se, od čeho má malý odřený nos. Nemůže věřit tomu, když mu řeknu, že od záchodového prkýnka – přece jsem ho celý den nespustila z očí!

Chvíli nad tím ještě dumá, ale to já už se převlékám do běžeckého a jdu si – kdo by řekl, že to člověk na „dovče“ potřebuje? – vyvětrat hlavu. Do uší mi stylově radí kapela Junge Junge: „Run, run, run!“ a já po ničem jiném – pod nebem plným hvězd – netoužím.

Tak pořád nevím. Přemítám o tom horem dolem – je to dovolená, nebo ne?

Učitelka na rodičovské dovolené