Lavička a babička

Z Afriky se trendové novinky v oblasti léčby duševního zdraví do světa obvykle nešíří. O kontinentu se mluví hlavně v souvislosti s kritickým nedostatkem odborníků schopných pomoci zástupům obyvatel sužovaných globální epidemií deprese, kterou Světová zdravotnická organizace považuje za jedno z největších zdravotních rizik dneška.

O Zimbabwe tohle ještě před pár lety platilo bezezbytku. Ve zdravotnictví čtrnáctimilionové země působili pouze dva psychiatři. A pak jeden z nich dostal geniálně jednoduchý nápad, jak tuhle nepříznivou matematiku duševního utrpení změnit.

Nejcennější zdroj

Celé to začalo nevesele. V roce 2005 zazvonil Dixonu Chibandovi, psychiatrovi státní kliniky v zimbabwské metropoli Harare, telefon a pohnutý hlas mu oznámil, že jeho šestadvacetiletá pacientka Erica před třemi dny spáchala sebevraždu. Oběsila se na mangovníku v rodinné zahradě.

Lékař byl v šoku. Nedávno se přece domlouvali, že za ním Erica do ordinace přijede co nejdříve, aby mohli upravit medikaci, kterou užívala na své těžké deprese. „Proč jste nedorazily?“ zeptal se tehdy Chibanda do telefonu Eričiny matky a odpověď, kterou uslyšel, měla záhy změnit osudy dalších podobných pacientů: „Protože jsme neměly patnáct dolarů na lístek na autobus.“

Mladý lékař – mimochodem absolvent bratislavské univerzity – dnes vypráví, že takhle událost otřásla jeho životem. Původní kariérní plán, tedy co nejrychleji nasbírat zkušenosti a otevřít si privátní praxi pro bohaté, jak to dělají…