Kde budeme bydlet

Téma, jak na bydlení, bude ve společnosti rezonovat stále častěji. V různých dobách se řešilo různě, což nám umožňuje se inspirovat či poučit. Například Spojené státy americké jsou většinou známé jako země, kde téměř neexistují sociální jistoty a státní podpora, stranou pozornosti ale stojí fakt, že poválečný boom byl výrazně podpořen státním plánem. V roce 1944 americký prezident Franklin Delano Roosevelt podepsal zákon, který zaváděl velkorysou podporu pro navrátivší se válečné veterány.

Přibližně šestnáct milionů Američanů, kteří sloužili během války, mělo mimo jiné nárok na neplacené čtyřleté studium vysoké školy, půjčku (s nízkými úroky a bez nutnosti vlastních našetřených peněz) na pořízení bydlení či rozjezd byznysu, týdenní příspěvek ve výši dvaceti dolarů po dobu jednoho roku, aby měli čas si najít zaměstnání.

Veteráni neváhali. Více než polovina z nich se vydala studovat a ti, kteří tak učinili, vydělávali o deset až patnáct tisíc dolarů ročně víc než ti, kteří nabídku na lepší vzdělání nevyužili. „V roce 1948 činily náklady spojené s přijatým zákonem patnáct procent všech výdajů federálního rozpočtu,“ píše v knize These Truths: A history of the United States (Tyto pravdy: Historie USA) historička Jill Lepore. Pokud už namítáte, že to je pěkné rozhazování státních peněz, je třeba počkat na pokračování citace: „Ale vyšší příjmy z daní (způsobené vyššími příjmy veteránů) splatily tyto náklady více než desetkrát.“

Příklad dokládá, že dobrá investice státu do aktivity lidí funguje. I v tomto případě je tu nicméně důležité „ale“. Vysoké školy prostor pro nové studenty často vyřešily tak, že prostě přestaly přijímat dívky. Proces emancipace, který se rozjel během války, kdy byly ženy potřeba všude, protože muži byli mnohdy na bojišti, se tak výrazně zbrzdil. Univerzity také odmítaly přijímat černochy.

Ještě vážnější dopad ale měl celý projekt na podobu měst. Diskriminace černochů platila i tady, většina z nich nedostala půjčku, kterou jejich bílí spolubojovníci získávali téměř automaticky. Urychlil se tak trend, kdy si bílé rodiny pořizovaly nové domy na předměstí, zatímco černoši zůstávali v centrech. Vytvářela se segregovaná ghetta, která do té doby Amerika v takové podobě téměř neznala. Podle již citované knihy bylo v USA v padesátých letech postaveno na třináct milionů nových obydlí, ale celých jedenáct milionů z toho bylo vybudováno na předměstí. „Na každé dva černochy, kteří se stěhovali do měst, připadali tři běloši, kteří se vystěhovali pryč,“ píše Jill Lepore.

Jedna z největších výzev pro Českou republiku je vyřešení nedostatku dostupného bydlení. Ceny rostou tak rychle a tak vysoko, že na ně začínající rodiny přestávají stačit. Vzhledem k tomu, že je stále dostatek lidí, kteří kupují byty coby investici a zároveň se nové nestaví dost rychle, situace se zdá nehybná. To může mít fatální dopady na budoucnost společnosti. Je načase, aby se hledala řešení. Ať už budou ale jakákoli, výše uvedený příklad ukazuje, že je třeba je dobře promyslet.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor