Klus: Dávno mi došlo, že sám svět nespasím

Před časem jste začátek své kariéry okomentoval tak, že jste byl původně „slaďouš hrající o ženách“ a veřejné dění jste tehdy ve své tvorbě nechával stranou. Kdy a proč jste se rozhodl proměnit v angažovaného umělce?

Nikdy jsem asi nebyl slaďouš s kytarou doopravdy. Bylo to součástí mého PR. Vždycky jsem měl rád legraci a zesměšňoval jsem sám sebe, pak jsem byl zničehonic vtažen do světa showbyznysu, pustil jsem kontrolu a plně jsem věřil lidem, kteří mi říkali, co mám dělat, a když řekli, do rádia půjde tato písnička, protože to je hitovka, neprotestoval jsem. Moje první deska vznikala v období mezi mými sedmnácti a dvaceti a tehdy jsem neřešil nic jiného než školní mejdany a moje motivace se točily okolo toho, jestli sbalím holku a pak si o tom popovídám s kámoši.

Kdy se tohle zlomilo?

Nemám pocit, že to byl zlom, spíše jde o vývoj. Ale třeba na DAMU už naše diskuse začaly být hlubší – a ruku v ruce s tím přicházela větší popularita. Natočili jsme třetí desku Racek a odjeli na měsíc a půl do Indie. Vrátili jsme se a byli jsme slavní. Přijeli jsme na festival, kde si ty písničky zpívalo deset tisíc lidí. Seděl jsem v šatně a snažil se pochopit, o co tady jde. Tehdy mi došlo, že sláva je iluze druhých lidí, a proto jsem se z ní nikdy úplně nepos*al. Viděl jsem, že když někam přijedu, pomáhám té věci jen tím, že se jí zúčastním, ať už to byla tehdy charita nebo vernisáž kamarádů. Začal jsem vnímat tuto „moc“ a urovnával si priority. Hodně jsem se tehdy bavil s Anetou Langerovou a Tondou Parmou, kteří zastupovali iniciativu Vyměňte politiky. To ve mně probudilo nadšeného žrouta Karla Kryla a pocit, že se toho tady opravdu moc nezměnilo a že je potřeba se občansky angažovat. Najednou mi došlo, že já osobně to můžu dělat skrze hudbu.

Spousta vašich starších fanoušků měla zcela jistě jiná očekávání. Jaké to bylo, obhajovat před nimi novou polohu?

Nejdříve jsem s tím bojoval a docela mě trápilo, že jsem chápaný postaru – i když jsem se autenticky snažil dělat a říkat něco jiného. Trvalo mi tak dva roky, než mi lidé začali znovu rozumět. Že chci být angažovaný a zajímat se o veřejné dění. Přijde mi, že tohle vlastně patří k roli písničkáře.

Vaše výhoda je v tom, co sám občas zmiňujete. Přestože se s vámi spousta fanoušků rozešla názorově, stále je drží vaše hudba. Jak vnímáte fakt, že někdo odděluje vaši hudbu od vašeho světonázoru?

Obdivuju to. Je to velkorysé. Sám to bohužel nedokážu. Jednou z mých afér byla kritika mého idolu jménem Jaromír Nohavica. Nesoudím jeho minulost, ale je pro mě nepřekročitelné, že se paktuje s Tomiem Okamurou nebo že převzal vyznamenání od Vladimira Putina. „Starý Tomáš Klus“, jehož někteří stále chtějí, ale přece zpívá o tématech, která nerozdělují, o šťastné a nešťastné lásce, prostě to, co máme prožité všichni a umíme se nad tím zasnít. Rozumím tomu, ale je tady rozdíl. Někdo jde po čase víc vstříc mainstreamu, u sebe však mám pocit, že jdu víc do hloubky. Nikdy jsem nebyl mainstreamový popový umělec, ačkoli jsem za něj byl vždycky označovaný. Podvědomě se snažím proti této škatulce bojovat. Myslím si, že málokterý mainstreamový hudebník u nás dělá tak alternativní desky jako já.

Mluvíte na pódiu dnes o politice?

Už ne. Přestal jsem to dělat poté, co jsem se před dvěma lety vymezil proti Andreji Babišovi. Odmítl jsem hrát na akcích, které jakkoli mediálně či finančně podporuje Agrofert. To mi přišlo jako dostatečné gesto. Uvědomil jsem si, že s mikrofonem mám moc přehlušit protistranu. A když mám nutkání něco pronést, tak jsem raději řekl, že jsem tady, moje názory všichni znají a po koncertě jsem v backstagi – a jsem rád, když se mnou bude někdo něco chtít probrat.

Jak rozumíte své roli ve veřejném prostoru?

Mám možnost upozorňovat na témata, která jsou pro mě důležitá. Mrzí mě, že se moji zdejší kolegové k veřejnému dění nechtějí příliš vyjadřovat. Nejhorší vzkaz veřejnosti je apatie: zazpívám písničku, pobavím národ a ostatní včetně politiky mi je jedno. To je nejhorší varianta.

Mluvíte o tom s kolegy?

Jasně. Moje rozhodnutí nehrát na akcích sponzorovaných Agrofertem začalo tak, že jsem s kolegy diskutoval o jejich vztahu k Andreji Babišovi. Pak jsem je viděl na Fresh zóně na Colours of Ostrava, která byla sponzorovaná Agrofertem. A tehdy jsem je i konfrontoval. Mnozí z nich mi dali za pravdu a byl jsem rád za to, že prošli sebereflexí. Nikomu nevyčítám, že volil Andreje Babiše v roce 2013, kdy většina veřejnosti netušila, co je on a jeho hnutí zač. Kdyby teď přišel Richard Krajčo s tím, že udělal chybu, když se tak dlouho nechal sponzorovat ministrem financí a premiérem ve střetu zájmů, tak budu první, kdo mu složí děkovnou písničku.