Kde začíná rasismus?

U našich německých sousedů probíhá zajímavá debata. Neměla by z ústavy zmizet zmínka o „rase“? Píše se tam totiž, že nikdo nemůže být diskriminován mimo jiné na základě rasy či pohlaví. Spolupředseda Zelených Robert Habeck prohlásil, že „neexistuje nic jako rasa, jsou jen lidé“. Podle jeho stranických kolegů je zmínka o rase základem rasismu, protože lidi rozděluje. Ministryně spravedlnosti uvedla, že s návrhem Zelených nemá problém.

Ozývají se hlasy pro i proti. Například novinář Jens Jessen v německém týdeníku Die Zeit označuje představu, že když se odstraní sochy všech problematických postav historie nebo když se „zapomene“ na slovo rasa, tak zanikne i rasismus, za naivní.  „Může se to podařit, když zmizí studijní materiál?“ ptá se Jessen a pokračuje: „Zjevně si myslí, že se slovy a obrazy zmizí i samotný problém. Z pasáže Základního zákona, která (kromě jiného) zakazuje jakékoli znevýhodňování na základě ,rasy‘, by tento pojem měl být odstraněn – pravděpodobně aby si nikdo nemyslel, že něco jako ,rasa‘ vůbec existuje. Opravdu neexistuje, ale co s rasisty, kteří s touto fikcí pracují? Také zmizí, jen proto, že se jejich oblíbené slovo už nebude objevovat v Základním zákoně?“

Podle Jessena je chyba, že mezi zastánci kulturní revoluce neprobíhá sebekritická diskuse, zatímco vůči druhým – a zejména postavám z historie – jsou stále přísnější a přísnější. Jako příklad terčů této kritiky uvádí Winstona Churchilla či Gándhího.

Nechme na Němcích, k čemu dojdou, protože je to jejich věc. Mohli bychom si ale vzít příklad z jejich schopnosti otevírat témata, která minimálně vedou k přemýšlení o tom, na jakých pravidlech je náš systém vystavěn. Ostatně i v české Listině základních práv a svobod se píše: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

U nás podobné debaty většinou nevznikají, a když ano, zavalí je okamžitě hysterické výkřiky o konci starých dobrých časů či ohrožení bílých mužů (kterým v této zemi hrozí maximálně nadváha). Hledat pasti v termínech a slovech, které používáme, je vždy dobrá mentální rozcvička, i když se třeba k nějakému závěru nedojde. Bylo by například zajímavé zkusit přijít na to, proč se tu tak často oběti označují za viníky. A je jedno, jestli jde o uprchlíky, oběti sexuálního násilí či Afroameričany. Velice často přeskočíme podstatu problému a vrhneme se na doprovodné jevy, které skutečně mohou být pochybné, či dokonce nebezpečné, ale jsou reakcí na problém.

Je to strach z odpovědnosti? Komplikovaného světa? Nebo je příčinou nedostatek informací?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor