Na historii s bruskou
Problémy minulosti řešíme většinou jen liftingem a současné výzvy často raději přehlížíme či omlouváme
Světem se nese vlna přehodnocování historie. Která z osobností dějin si nezaslouží pomníky či jiné druhy ocenění? Otázku řeší zejména Spojené státy, Velká Británie či Belgie. Jsou případy, kde není o čem debatovat, ale mnohdy je historie velmi složitě propletená. Což středoevropské země vědí lépe než jiné (viz Téma).
Vezměme si jeden příklad. Je listopad 1918, konečně máme svébytnou republiku a hrdé hlavní město – Prahu. Nový pražský primátor (byť oficiálně ten titul nikdy nezískal, protože byl jen dočasnou hlavou města) Přemysl Šámal s úctou bere do rukou zlatý primátorský řetěz, který vznikl v roce 1896. Na krk si jej ale nepověsil, na jedné straně byla totiž podobizna Františka Josefa I. A to se v hlavním městě nové republiky nehodilo.
První řádně zvolený pražský primátor Karel Baxa ho rovněž odmítl nosit a nasadil si ho až v roce 1921, kdy nechal hlavu mocnáře vybrousit. Vyřešil tak historickou skvrnu bruskou a „Baxův“ řetěz nosí primátoři šťastně dodnes. Démoni minulosti jsou pryč a není třeba zasahovat. Ale… Ale opravdu? Co si počít s tím, že tento legendární primátor (sloužil v letech 1919–1937) a první předseda československého Ústavního soudu byl ukázkový antisemita?
Sehrál klíčovou roli v nechvalně známé hilsneriádě na konci 19. století. Tehdy šlo o to, že mladý Žid Leopold Hilsner byl obžalován z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové. Nebyly proti němu jakékoli důkazy, rituální vražda se však hodila do tehdejšího běžného antisemitismu. Právník Karel Baxa cítil příležitost se ukázat, tak nabídl zastupování rodiny Hrůzové. U soudu například prohlásil: „Děkuji Bohu, že je znám motiv vraždy a pravá příčina smrti. Zavraždili nevinnou křesťanskou dívku, aby se zmocnili její krve.“ Nebo také, že ze „soudní síně letí do celého světa zpráva, že jsou v naší společnosti lidé, kteří vraždí, aby svého bližního oloupili o krev“.
Co bylo větší skvrnou na tváři hlavního města? Profil mocnáře na zlatém řetězu, nebo muž v čele Prahy, který šířil nenávist a chtěl poslat na popraviště mladíka jenom proto, že byl Žid? Společnosti vadilo jen jedno, mocnář.
Aby historie nebyla málo komplikovaná, předsedou Ústavního soudu Baxu v roce 1921 jmenoval prezident Tomáš G. Masaryk (jmenoval ho proto, že mu to určoval zákon), který stál během hilsneriády na druhé straně než Baxa. A za svou odvahu postavit se lži a běžně uznávanému antisemitismu si na přelomu století užil své.
Problém české debaty je, že problémy minulosti řešíme většinou jen podobným bruskovým liftingem. Hlavně aby nás něco nebolelo, neotevíralo nepříjemné otázky. A současné výzvy – například tuzemský rasismus – často raději přehlížíme či omlouváme. Jako kdybychom počítali s tím, že další pokolení prostě naše chyby zase vybrousí k lepšímu.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
šéfredaktor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].