Když jsem se před třemi měsíci dočasně přesouvala s rodinou z New Yorku do Atlanty, doufala jsem v jedno: že nebude důvod, aby byl stát Georgie ve zprávách. New York se tenkrát už nezastavitelně řítil směrem „epicentrum pandemie“, a rozlehlejší, pomalý, zelení prorostlý jižanský stát vzbuzoval jistou naději na klid. Začátkem května ale Georgie zprávám už dominovala. Covid-19 zabíjel tak jako leckde jinde, ale bylo nepopiratelné, že hlavně černochy, kterých je ve státě asi třicet procent. Mapa registrovaných úmrtí odpovídala mapě rasově segregovaných oblastí s horšími nemocnicemi, horšími školami - s chudšími lidmi, kteří si nemohli dovolit izolovat se doma. Zadruhé ale z Georgie pocházel pětadvacetiletý černoch Ahmaud Arbery, který šel letos jedno únorové poledne v městě Brunswick běhat a zastřelili ho dva běloši. Prostě proto, že se jim nějak nezdál. Několik týdnů, než už potisící přetekl pohár násilného amerického rasismu v případě vraždy George Floyda, už tedy mnohým vřela krev kvůli náruživému sportovci Ahmaudovi, jehož vrahy celé měsíce nikdo nespěchal zatknout.
Protesty v Atlantě byly jedněmi z nejdramatičtějších a nejvýbušnějších, protože policejní brutalita vůči černochům a systematický útlak tu mají tak dlouhou historii. Jen za poslední týden, mnohdy za přítomnosti kamer, policisté násilně vyházeli z aut nikomu nic nedělající černošské studenty, stříkali slzný plyn na křižovatku, kterou projížděl autem muž s těhotnou přítelkyní a mrskali s neozbrojenými…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
