0:00
0:00
Jeden den v životě24. 5. 20204 minuty

Věda na kuchyňské lince

Jan Tomáštík

Otevírám rozespalé oči, čímž vyhrávám souboj s budíkem. Snažím se chytit trendy života ve Virginii, takže si z krabice sypu americké vločky do amerického mléka a v americky obrovském dvoupatrovém bytě se připravuji na další den vědátora v USA v časech korony.

Za oceánem, kde pobývám již osmým měsícem ve městě Blacksburg, jsme přece jen s propuknutím pandemie posunuti zhruba o měsíc. Američané jsou velmi citliví na své svobody a příkazy od vlády zrovna nadšeně nevítají. I přes propuknutí krize v New Yorku a denní nárůst v našem státě Virginii jsme i v těchto dnech v obchodech s potravinami či autobuse s rouškami vedle Asijců jediní.

↓ INZERCE

Státní organizace jsou striktnější, což dopadlo i na mé pracoviště. Moje domovská Virginia Tech je taková česká ČVUT, má svou prestiž, a navíc tu shodou náhod před lety působil i můj český vedoucí. Právě proto jsem sem zamířil díky vládnímu Fulbrightovu-Masarykovu stipendiu na desetiměsíční badatelskou misi ohledně speciálních keramik do týmu profesorky Kathy Lu.

Poslední měsíc je však zavřená i celá univerzita, což znamená zákaz vstupu do laboratoří. Nezbývá mi nic jiného než naskočit na home office a home lab. Po úředničině a čtení článku při snídani přecházím do „laboratoře“… tedy kuchyně. Češi jsou známi v „bastlení“ všeho možného, tak i já si aspoň předpřípravu vzorků dělám na kuchyňské lince, což mi sice nijak rapidně neposune výzkum, ale aspoň mi to dá náskok při otevření laboratoří snad za týden či dva. Mé keramické vrstvy vyžadují především hodiny a dny experimentování, neúspěchů, úprav experimentů a malých úspěšných krůčků.

Zavřená laboratoř a zaseklá věda však přinesly další příležitosti. Ze své domácí „kanceláře“ jsem se tak pustil do spisování českého grantu, který mi snad v další kariéře vědce udá směr. Je čas i na mou další velkou lásku – popularizaci vědy. Na internetu omrknu, co dělá či spíš plánuje studentský spolek UP Crowd, který snad po koroně zase zaútočí na přednáškové sály na středních školách i základkách se mnou po boku. Momentálně však napínám víc sil do stránky Vědátor, kde se s kolegou publicistou a dalšími vědci snažíme psát popularizační články co nejzábavnějším stylem, ale zároveň bez obětování vědecké přesnosti. Sebekaranténa nám proto umožnila ještě víc zaktivnit výrobu videí na YouTube, Twitchi a článků na Facebook či náš web Vědátor.org.

Po ranní kanceláři a laboratoři před obědem tak dnes Vědátorovi obětuji celé odpoledne; souhrn vědeckých novinek vystřídá dvouhodinový speciál, kde rozebereme vědeckým okem Hvězdné války.

Karanténa nekaranténa, nudit jsem se za celou dobu opravdu nestihl. Naštěstí na to nejsem sám, po celou dobu tu držíme českou kolonii s mojí ženou Terezou. Ta, jako roky aktivně tvořící malířka a kreslířka, uplynulé měsíce kromě hledání práce využila i k pokračující tvorbě a plánování výstavy Umění a psychické poruchy. Sama s jednou takovou bojuje a byla to až medikace, která její život usnadnila. Výstava se naštěstí udála týden před propuknutím pandemie v USA, i když další plány a výstavy už vzaly za své. Dnes se především soustředí na grafickou tvorbu na PC a střih videí pro její kanál (Teryll ART), což je pro ni svého druhu terapie.

Středoevropskou duši ale ani za velkou louží nezapřeme – a tak si v našem americkém domě, překřtěném na kancelář, laboratoř a studio přiťukneme na konci dne zlatavým mokem. Za dva měsíce už svůj pobyt ukončíme a výzvou bude najít letecké spojení. Ale ono už se to nějak zvládne.

Autor je vědecký pracovník na Univerzitě Palackého a v AV ČR, popularizátor vědy.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články