Kultura/mix

Má kultura v karanténě

Loni touto dobou končil v Cannes mezinárodní filmový festival. Tehdy jsem trávila hodiny ve frontě na nový film Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu (napotřetí se podařilo) nebo čekala, jestli na mě vyjde loterie a vpouštění do sálu na Portrét dívky v plamenech se nezastaví těsně přede mnou (nezastavilo). Protože se letos Cannes nekoná, nemůžu rozšířit svoji kolekci nezapomenutelných historek z front, které ke Cannes patří. Udělala jsem si tak doma svoje mini Cannes. A podívala se na filmy (bez čekání), které jsem na uplynulých dvou ročnících nestihla.

Z „mého programu“ vystoupily tři tituly, které doporučuji:

To musí být nebe

Elii Suleimana (hlavní soutěž Cannes loni),

Vysoká dívka

Kantěmira Balagova (cena za režii 2019 v sekci Un certain regard) a 

Léto

Kirilla Serebrennikova (soutěž 2018).

Suleiman se vrací k otázkám identity, co znamená být Palestincem a kde je člověk vlastně doma. Cesta po západních metropolích, v nichž se zrcadlí jeho domovina, se ale dotýká obecné lidské zkušenosti, která je v éře plné vykořeněnosti stále aktuálnější. Vysoce intimní, ve smyslu zakoušení existence v neopakovatelné situaci, jsou i dva ruské filmy.

Vysoká dívka odzbrojujícím způsobem vrací do tradičně maskulinní války ženský pohled – respektive Rusky, které bojovaly ve druhé světové válce, ale jejichž příběhy jsou zapomenuty. Léto se věnuje o něco…