Vrata tak akorát

V normální době se živím trochu zvláštním způsobem. Vyřezávám loutky. Kdysi se to přihodilo a já počítal s tím, že to je záležitost na rok či dva. Protáhlo se to skoro na třicet let. Až koronavirus to ukončil, nebo snad jen pozastavil. Obchody byly zavřeny, přes webové stránky se také nikdo neozývá, malé loutkářské soubory, pro které občas pracuji, byly první na ráně. Zřejmě když jde do tuhého, lidé příliš loutky nepotřebují. A tak mi nezbývá než se přeorientovat. Dál sice pracuji se dřevem, ale vyrábím věci o dost větší. Dohodl jsem se s jedněmi sousedy chalupáři, že jim vyrobím vrata do statku. Měli tam taková nepěkná, plechová, a já udělám krásná, tradiční, dřevěná, jihočeská.

Dnes je konečně den, kdy je vsadíme na jejich místo. Zednické práce mají být hotové a já doufám, že komplikací nebude příliš a do večera vše stihneme. Strávil jsem s nimi dost času, a tak jsem zvědavý, jak se tam budou vyjímat. Na začátku jsem obešel sousední statky a prohlédl si, jak mají vrata konstruována. Na internetu jsme pak se sousedem hledali možné tradiční ozdoby. Obávám se, že co by vymyslel dnešní člověk, včetně mě, vypadalo by nepatřičně. Shodujeme se na horní polovině s výplní vějířovitě se rozšiřujícími ozdobenými prkny. Vyrábět vrata je o dost větší dřina než dělat loutky. Člověk je celý den na nohou, tahá trámy, prkna, a jelikož nejsem úplně truhlář a nemám potřebné vybavení, tak spoustu věcí musím dělat na koleni a ručně. Ale práce se daří a já z ní mám radost. I když mě ledacos bolí. To, že není vše úplně přesné, musí být přednost, a ne nedostatek. U mé malé loutkářské dílny vypadají vrata obrovsky.

Konečně přijel soused, nakládáme vrata na káru a jedem. Manželka se ještě ptá, kdy to asi tak bude, že se přijdou podívat. Zhruba za hodinu až dvě, doufám. Zedník Voloďa s pomocníkem Vojtou ještě dodělávají omítku na místech, kam vrata přijdou. Jde jim to od ruky, ale musíme ještě čekat a čekat. Tak zatím přidělávám kování. Přichází manželka s dětmi podívat se, jak to vypadá. Asi tak za další dvě hodiny, doufám. Konečně jdeme na to. Je nás tu spousta, kteří víme nejlíp, jak postupovat, ale nikdo, koho by všichni byli ochotni poslouchat. A tak vzniká kreativní chaos. Kupodivu to nevadí a za chvíli vrata vztyčujeme, sice jsme dvakrát nebo třikrát měřili, ale stejně musíme znovu řezat. Nahoře je to moc velké a nepodařilo by se nám tam čep zastrčit do trámu, tak zpátky dolů, uříznout a znovu nahoru a zase dolů. Napotřetí je to akorát. Krásně volně se hýbají. Druhé křídlo nám už jde, jako kdybychom to dělali odjakživa. Křídla jsou malinko do vrtule, ale to můžeme napravit posunutím trámu nahoře.

Konečně se můžu podívat, jak to vypadá z odstupu. Kupodivu nejsou nijak obří, ale tak akorát. Zatím jsem nepřidělával prkna do dolní části. Vrata byla dost těžká i tak a bez nich se nám s nimi lépe manipulovalo. Tak to mi ještě zbývá dodělat. Jde to rychle a než se setmí, je hotovo. Všichni jsou spokojení a já taky. Paní domácí Marcela nás volá na večeři. Popijeme ještě trochu vína a já se utahaný, ale spokojený vracím domů. Už mám rozjednanou další objednávku na vrata a na dva stoly. Na venkově to s karanténou ožilo. Lidé na chalupách vylepšují, na co obyčejně čas nemají. Sází stromy, natírají, opravují. Před karanténou tu bylo někdy pusto, nikde nikdo. Manželka v práci, děti na studiích. Ale nyní, kdo mohl, utekl z města na venkov. A tak to tady žije a je veselo. Taky děti se vrátily ze studií domů. Ale že bych chtěl do smrti dělat už jen vrata a podobně, to raději ne. Snad někdo bude časem potřebovat i loutky.