Zpátky do pravěku

Kolem hlučí svět. Vše, co s ním mám, vypínám,“ deklamuje znavený hlas na čerstvém albu Plastová okna od kapely B4. „Nejvíc dá mi práci nebýt na příjmu,“ pokračuje deklamace a postupně se přidává uklidňující zurčení analogových syntezátorů. Jejich pípání provází prakticky vše, na co šestačtyřicetiletý hudebník, divadelník a pedagog Tomáš Procházka jako milovník magneťáků a zaprášené elektroniky sáhne: od hudby přes divadlo po rozhlasový dokument. Jde si za svým na mnoha frontách, přičemž jeho rozmanitou tvorbu propojuje téma komunikace, médií a technologie. „Je to stejné, jako když se říká, že spisovatel píše celý život jednu a tu samou knihu,“ s úsměvem komentuje Procházka svůj zápal. V šuplíku má vedle divadelních inscenací vždy rozděláno několik hudebních projektů najednou: odsud se dostávají k širšímu publiku, jako deska Plastová okna nominovaná na hudební ceny Vinyla za rok 2019.

Analog je pro Procházku v době digitální únavy především zdrojem kreativní svěžesti. „Stárneme, dřívější jistoty už neplatí, a my musíme něco opustit,“ komentuje Procházka, proč se pokouší starou techniku využívat novým způsobem. Jeho „kutilská“ tvorba navazuje na nadšence pájející za socialismu krátkovlnná rádia nebo množící zakázané desky na rentgenových snímcích. Dříve byla kultura svépomoci a rukodělnosti nutností, jak se nezbláznit v omezených podmínkách. Pro Procházku funguje podobně i dnes: je to taktika přežití v přehlceném světě, v jehož chaosu je těžké navigovat. A…