Virus Italy nezmění

Sama skončila v přísné dvoutýdenní karanténě poté, co přišla do styku s kolegou novinářem, který se koronavirem nakazil. Redaktorka nejčtenějšího italského listu Corriere della Sera Marilisa Palumbo tak problémy spojené s mimořádně tvrdým zásahem, který koronavirus uštědřil Itálii, zažila na vlastní kůži. A jak říká, italské drama zdaleka nekončí.

Itálii začíná 4. května „fáze dva“, během níž má nastat jisté uvolnění pravidel. Co si o tom lidé myslí? Těší se, nebo mají strach?

Převládající emocí je frustrace a zklamání. Lidé očekávali něco víc, větší uvolnění, a to se úplně nestalo. Obnovuje se sice výroba ve velkých firmách, třeba automobilových, ale jinak zůstává zavřená většina míst, většina obchodů, restaurace. V něčem bude život snazší – restaurace sice zůstávají zavřené, ale nyní mohou aspoň lidem doručit jídlo domů. Jsou povolené procházky a cvičení venku, což jsme dosud nemohli. Podle nových pravidel můžeme rovněž opustit domov, abychom navštívili příbuzné. Je však diskutabilní, nakolik toto opatření dává smysl a respektuje reálnou podobu italské společnosti. Třeba já jsem single, žiju v Miláně a mám rodinu v Apulii na jihovýchodě země a v Toskánsku ve střední Itálii. Při návštěvě příbuzných ovšem nesmíme opustit region, čili stejně za nimi nemůžu jet. Na druhou stranu mám ale ohromné množství přátel, kteří jsou mnohem blíž než nějaký vzdálený příbuzný žijící na druhém konci země, a je navštívit nemůžu.

Můžete přátele vidět venku za dodržení bezpečné vzdálenosti?

Určitě. Nemůžu jít k nim domů, ale projít se spolu můžeme. Fáze dva je nicméně problematická také z řady dalších důvodů. Premiér Giuseppe Conte v proslovu nezmínil, že by měla jeho vláda nějaký plán, co bude dál, jak bude dál postupovat. Vláda se k nám chová jako k malým dětem a máme za to, že jsme svůj úkol splnili a teď je řada na vládě.

Čili není známá nějaká jasná strategie pro určité situace?

Není. Což je šílené a myslím, že se to začíná promítat do názorů veřejnosti. Zkraje krize měla vláda vysokou podporu a důvěru, stejně tak premiér. Samozřejmě se mluvilo o tom, že mohli zareagovat rychleji, ale Itálie byla první zemí na Západě, která byla takto postižená koronavirem, a problém narostl velmi rychle. Bylo to nečekané a strašně rychlé. Uvidíme, co ukáže nejnovější výzkum veřejného mínění, ale soudě podle nálad na sociálních sítích a toho, co slyším, když mluvím s lidmi, tak se nálada dost proměňuje. Už jsme velmi dlouho zavření a chceme slyšet jasné odpovědi. Podnikatelé a firmy nevědí, kdy dostanou vládní podporu. A kromě toho všeho nevíme ani to, jak bude vláda postupovat ve vztahu k nákaze. Nejde otevírat zemi bez jasného plánu. Jak bude vláda dál postupovat, když to půjde dobře? Jak bude postupovat, když se nákaza znovu ve větší míře objeví?

To se může snadno stát. Podle odhadů některých expertů může být doma až milion nakažených lidí.

Další problém s touto pandemií je ten, že nikdo – včetně expertů – nemá jasné odpovědi, říkají různé věci a často spolu nesouhlasí. A to nejen v Itálii, ale po celém světě. Takže nevíme, ale vzhledem k dlouhé inkubační době koronaviru je skutečně možné, že mnoho lidí, kteří teď byli doma, je stále nakažlivých. Souvisí to s jedním specifickým problémem, který se v Itálii neřešil – nakažení lidé virus dál předávali svým rodinám. V době vyhlášení celostátní karantény neexistoval systém, v rámci něhož by byli někteří lidé, již měli jen mírný průběh nemoci a nevyžadovali péči v nemocnici, někde izolováni, třeba v hotelech. Tak to udělali v Číně a ochránili tak rodiny nemocných. V Itálii se ale virus dál šířil i po vyhlášení domácí karantény – četla jsem, že šedesát až sedmdesát procent přenosu viru se odehraje v rámci úzké rodiny.

Jak obtížná je sociální izolace ve společnosti, která je známá bohatým společenským životem a úzkými vazbami v rodině a mezi lidmi obecně? A myslíte, že ta krize právě tento rys italské společnosti trvale promění?

Bylo to velmi těžké a velmi nepřirozené, držet si takový odstup od lidí, ale nemyslím si, že nás to změní trvale. Hodně lidí o tom dnes mluví, ale já si nejsem tak jistá. Přežili jsme v minulosti tolik krizí, nejen války, ale i ropnou krizi v sedmdesátých letech nebo nedávnou ekonomickou krizi a tvrdá úsporná opatření. A je možné, že pokud za rok budeme ve stejné situaci jako dnes nebo ještě horší, tak to skutečně může lidi změnit. Ale teď si myslím, že až se budeme cítit bezpečněji, vše se vrátí do starých kolejí. Což může být dobře i špatně. Hodně se nicméně mluví o tom, že jsme byli zranitelnější než třeba Němci právě kvůli způsobu života, blízkým vazbám v rodinách i mezi přáteli. Trávíme víc času mimo domov, vídáme se s přáteli víc, rodiny se spolu stýkají více napříč generacemi. Je jasné, že bude dlouhé období, kdy budeme opatrní, uvážliví.