Převtělit se do varhan

Když devadesátiletý Jan Kubát naleje roztavený cín na plátno, aby při smršťování nepopraskal, a dřevěnou formou ho rozprostře po ploše úzkého pracovního stolu, prvních pár vteřin je povrch kovu tak hladký, že se v něm odrazí jeho tvář. Z cínových plátů po hoblování, hlazení, stříhání, tvarování, letování a ladění vzniknou špičkové varhanní píšťaly pro kostely i koncertní síně – a Jan Kubát se v nich takto vídá už 75 let.

Každá píšťala musí vyhovět skoro třicítce parametrů – ale představený varhanářského cechu jen s úsměvem upozorňuje, že je dobré dát pozor, aby cín, který se taví při 220 stupních Celsia, neskončil člověku na botách. Na otázku, zda alespoň při lití kovu používá nádobu, která by měřila jeho teplotu, zavrtí hlavou a vytáhne otlučený hrnec: „Dělám to od oka.“

Věnuje se stejnému řemeslu jako kdysi jeho otec a o 16 let starší bratr Max. Žije a pracuje v Kaňku, místní části Kutné Hory, a je doyenem oboru, který pečuje o slávu nejsložitějšího hudebního nástroje, jaký člověk dokázal vytvořit – jeho historie je delší než dva tisíce let a na jeho předchůdce, organum hydraulicum, čili vodní varhany, hrával římský císař Nero.

Život Jana Kubáta ukazuje, v jakých podobách varhanářství v Česku přetrvalo do 21. století, přestože země v posledních pěti letech přišla o dvě nejznámější značky: kutnohorskou Organu a krnovského výrobce Rieger-Kloss. Během 20. století toho však varhanáři přežili mnohem víc…