Tady žili jako my
Už deset let nám kameny zmizelých připomínají, co se může najednou stát s milými sousedy
I když se Bohumila Tuzarová kvůli tomu musí ve svých pětaosmdesáti letech trmácet přes celé město, nikdy si to neodepře. Několikrát do měsíce se oblékne do něčeho svátečního a jede půl hodinu metrem, aby pak v tichosti postála na chodníku v pražské Stroupežnického ulici s očima sklopenýma k zemi. „Oba měli být vymazáni. Jsem ráda, že jsem je alespoň touhle cestou zase vrátila do života,“ říká paní Tuzarová ke svému pravidelnému rituálu.
Zakopnout pohledem
Podobně se letos vrátí do života dalších čtyřicet lidí. Jejich jména se objeví v Praze a několika dalších městech na tzv. Stolpersteinech neboli kamenech zmizelých. Dva z nich nechala položit minulý rok i Bohumila Tuzarová. Jde o zvláštní dlažební kostkyvsazené do chodníku před domy, z nichž jejich židovští obyvatelé museli odejít a nastoupit do transportu do koncentračního tábora.
Vůbec první takový kámen byl položen na konci roku 1992 před radnicí v německém Kolíně nad Rýnem, pak se tahle aktivita rozšířila i do dalších evropských zemí. Projekt vymyslel německý umělec Günter Demnig, který delší dobu přemýšlel, jak více přitáhnout pozornost lidí k nejtemnějším okamžikům evropské historie 20. století. Kameny, o něž by měl každý kolemjdoucí podle Demnigovy ideje „zakopnout“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
