Je potřeba upozadit svoje ego

Hlavním tématem aktuálního Respektu 7/2019 je spojování malých středopravých stran. Součástí bloku jsou i rozhovory s Dominikem Ferim (TOP09) a Miroslavem Beblavým, předsedou slovenského uskupení Spolu, jež se dohodlo na společné evropské kandidátce  se stranou Progresivní Slovensko. Právě poslední jmenované interview odemykáme jako pozvánku ke koupi nového čísla:

Rozhodli jste se sestavit do voleb do Evropského parlamentu společnou kandidátku vaší strany Spolu se stranou Progresivní Slovensko. Co vás k tomu vedlo?

Uvědomujeme si, že evropské volby budou zlomové a bude to velký boj o budoucnost Evropské unie. Chceme lidem ukázat, že proevropské síly umějí spolupracovat proti populistům, kteří jsou u nás na Slovensku momentálně silní a posilují po celé Evropě. Navíc se spousta lidí obává, že menší subjekty, které to s Evropou i se Slovenskem myslí dobře, nepřekonají potřebnou hranici. S kolegy z Progresivního Slovenska jsme si proto řekli, že není lepší chvíle, kdy to zkusit, než teď.

Co vás tedy pojí?

Jsme proevropské strany, které si jsou ideologicky blízko a jsou stavěny zespodu. Největším spojovatelem je asi fakt, že jsou dnes na Slovensku kromě nás buď strany, které jsou otevřeně protievropské, anebo si vymýšlejí různá „ale“, proč Unie není přínosným projektem, a nadávají na „zlý Brusel“, který prý Slovákům věci jen komplikuje. Kvůli nim má po patnácti letech v Evropské unii většina lidí pocit, že Unie jsou jen evropské pasy.

Jak komplikované bylo vyjednávání o spolupráci?

Přiznávám, že na začátku to komplikované bylo. Řekli jsme si ale, že pokud chceme spolu jít, musíme se shodnout na dvou principech. Zaprvé na tom, že to může fungovat, jen když půjdeme jako rovnocenní partneři. A zadruhé na tom, že musí jít o dlouhodobou spolupráci, nikoli o jednorázovou akci. Nemá cenu kandidovat do Evropského parlamentu s tím, že chceme něco společně změnit – a po volbách dělat, že už to neplatí. Pokud to myslíme vážně, musíme změnu odpracovat i v parlamentních volbách, které jsou pro Slovensko ve výsledku důležitější. Dále tu hraje roli také čistá praktičnost. Když totiž máte dohodu pouze pro jedny volby, tak nejste partneři, ale pořád soupeři, kteří se na jednu noc spojili – musíte přemýšlet nad tím, že teď jste sice spolu, ale za pět měsíců nebudete, a přirozeně uvažujete, kde byste mohli nad tím druhým získat výhodu. Jde také o to, že při dělání „spojovacích“ kompromisůdo hry samozřejmě vstupují ega zúčastněných, která musíte upozadit v rámci společného cíle. To je podle mě v politice často nejtěžší. Když jsme se však domluvili, že to není jen na jednu noc, šlo to poté už poměrně hladce.

Včetně dohadování lídra voleb?

Ano, číslo jedna na kandidátce může být pouze jeden člověk a my vybrali Michala Šimečku z Progresivního Slovenska. A aby to bylo vybalancované, Spolu dostalo druhého i třetího na pásce. Nikdo ve Spolu tak necítí slabší pozici nebo něco podobného.

Na čem bude záležet pokračování koalice v parlamentních volbách? Rok 2020 je přece jen poměrně daleko.

Jsme dohodnuti, že budeme společně kandidovat i do parlamentu. Ale musíme na druhou stranu respektovat vůli voličů. Pokud neuspějeme v evropských volbách a ukáže se, že naše spojení u nich nefunguje, museli bychom pokračování zvážit. Ale věřím, že to nakonec vyjde.

Obě strany vznikly teprve nedávno, ani ne před dvěma lety. Nebojíte se, že tímto spojením se upozadí, nebo přímo zmizí vaše vybudované stranické „značky“? Protože takový strach část českých politiků při myšlence na propojení s jinou stranou má.

Určitě, to riziko tady je. Ale proto jsme se bavili o tom, že když už společně, tak jedině dlouhodobě. Takže my už odteď nebudujeme svou značku, ale společnou značku koalice. A to je úplně jiný příběh.

Z průzkumu agentury Focus v lednu vyšlo, že vám zůstanou nejen ty hlasy, které máte jako jednotlivé strany, ale zároveň vám přibudou dvě procenta navíc jako důsledek spojení. Čemu to přisuzujete?

Na Slovensku je už delší dobu cítit velký zájem veřejnosti o spolupráci podobně smýšlejících politiků, kteří se často vybijí mezi sebou. Proti Ficovu Směru tak stojí rozdrobená opozice, jejíž představitelé nemají valnou chuť se spojovat. A mezi voliči vládne mnohdypocit, že menší strany a hnutí vznikají hlavně proto, aby se jejich představitelé dostali k politickým postům. Ukazuje se, že lidé ocení spolupráci, i když její dojednávání nemusí být lehké. Nicméně by bylo odvážné tvrdit, že jeden průzkum znamená, že určitě uspějeme. Je to zatím dobrý start.

Nevyčítá vám někdo, že se to dá považovat za účelové spojení? Protože každá ze stran se pohybuje okolo hranice volitelnosti.

Myslím si, že ne. Obě naše strany měly poměrně slušnou šanci dostat se do Evropského parlamentu i samostatně, protože máme motivované proevropské voliče. Nechceme lidem ukazovat jen sílu přežít, ale i snahu slovenskou politiku změnit. A evropské volby, jelikož nejsou na Slovensku brány jako ty nejdůležitější, jsou vhodná příležitost naši koalici vyzkoušet.

Proč se podle vás na české scéně podobná spojení zatím nedaří?

Je těžké situaci hodnotit takhle zvenku. Ale vždycky najdete spoustu důvodů, proč se nespojit. Ať už jsou osobní, vnitrostranické, nebo je za nimi rozdílný pohled na některé kroky. U nás ale pomohlo, že jsme si uvědomili nevyhnutelnost situace. Protože i když bychom se sami za sebe do Evropského parlamentu dostali, s preferencemi lehce nad pět procent nejsme schopni významně ovlivňovat dění – doma ani v Evropě.