Dokonalá simulace

Vlastně je to logické. Kdo jiný by dokázal nejsugestivněji připomenout třicet let staré události kolem 17. listopadu než herci? Byli to právě oni, kdo tehdy spolu s vysokoškolskými studenty vstoupili do stávky, která zároveň s dalšími okolnostmi překvapila a ve výsledku dorazila kolabující komunistický režim. Během pár týdnů se ve vedení země ocitl dramatik Václav Havel, jehož nejbližší spolupracovníci často vzešli rovněž z divadelního prostředí. Prostředí, které od reálného světa odděluje opona ze stejného materiálu, po němž byla nakonec československá revoluce pojmenovaná.

To slovo je opět na scéně: Sametová simulace je název projektu, který předminulý týden jednorázově proběhl ve třech pražských prostorech a propojil tři divadelní soubory. Pod vedením šéfa divadla Vosto5 Jiřího Havelky postupně před diváky znovu ožily třicet let staré obrazy, jejichž dramatičnost měla úplně stejný náboj v ulicích zaplněných demonstranty, parlamentu obsazeném unavenými loutkami i na zákulisních jednáních mezi mocí a opozicí, jejichž zástupci se mohli vůbec poprvé podívat vzájemně do očí.

Vedle nebývalé schopnosti zpřítomnit na jevišti napětí tehdejších dní Sametová simulace ukázala ještě jednu zásadní věc: v Česku vyrostla nová divadelní generace, jejíž přirozené chování vyvolává v divákovi podobně libé pocity, jaké mohl zažívat v roce 1989, kdy před ním okoukané rutinéry skomírající moci ve veřejném prostoru nahradily postavy z masa a kostí.

Nevidím všechny…