Folková tma pod svícnem

Samozřejmě že Vlastimilu Třešňákovi pálil příslušník Státní bezpečnosti prsty, samozřejmě že Jaroslav Hutka strávil dny v cele předběžného zadržení. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že nemůžeme plně porozumět pozdně socialistické každodennosti a kulturně-společenským fenoménům, jakým byla například folková hudba, pokud u výčtu tohoto typu fakt, ať jsou jakkoli palčivá, skončíme,“ píše Přemysl Houda v knize Normalizační festival a nabízí pohled, kdy už veřejné vystoupení někoho „nepohodlného“ nebo oficiálně vydaná deska u Supraphonu není jen „nevysvětlitelným zázrakem“. Proti folkové hudbě podle autora nikdy režim nemířil takovou kampaň jako proti undergroundu či nové vlně a písničkář s kytarou byl pro státní aparát srozumitelnější než chaotický rachot, už proto to měl folk o něco snazší a vycházel nebo se hrál i oficiálně.

Houda zpřesňuje představu folku jako protestního hnutí, které si s režimem nikdy nezadalo, a poukazuje i na přirozenou selektivnost paměti. Kniha nicméně obrací pozornost především k bezejmenným aktérům – úředníkům a organizátorům – a na základě rozhovorů s desítkami lidí tvrdí, že právě v mezích ofi ciální sféry mohly vzniknout skuliny, pokud dotyční prohlédli monolitický ideologický jazyk. Folkové festivaly se konaly pod dohledem státní moci, ale ve smyslu „pod svícnem je největší tma“. A organizátory schopné použít normalizační řeč jako povolenku pro dobrý koncert pak nepovažuje za kolaboranty, ale spíš klíčníky, kteří otevírali zamčené dveře…