Z českých sklepů a zahrad

Vstupní bránu do novely Dům bez oken vybudoval Milan Urza působivě: z perspektivy dospívajícího chlapce sledujeme uzamčené sklepení, v němž jej už po léta drží jeho otec, náboženský blouznivec a alkoholik. Při sestupu do podzemí jej ale postihne infarkt či mrtvice a synovi se nabídne možnost vyjít zpět na svobodu; do světa, který nezná a kterému nerozumí.

Vyprávění se ale zastaví: syn sedí v domě a vzpomíná, jak příběh uvěznění začal, co se stalo s matkou a jak se jeho opatrovník měnil z taťky na Otce – démonickou figuru kazatele, který ze syna vyrábí zakladatele nového pokolení, až Zlosvět tam nahoře zanikne. Hororový příběh, který se skládá dohromady, může připomínat Spalovače mrtvol. Místo chrámu smrti, kterým je Kopfrkinglovo krematorium, jsou tu ale jatka v drůbežárně. A oproti fascinaci řádem jen zdegenerovaný cyklus masokombinátu, v němž život rovná se nesmyslnému a krátkému vegetování zvířete. Přijímá-li tento způsob potravinářství téměř celá společnost, není divu, že i otec život svého syna redukuje na nástroj pomateně apokalyptické víry. Dům bez oken přitom klade otázku, kdo všechno je vlastně obětí. Syn. Matka? Že by i otec? Aby ji Urza mohl položit, musí vystoupit z pohledu dítěte a na chvíli vyprávět z perspektivy otce. Tím se celek vyprávění poněkud rozpadá, nicméně se tematicky obohacuje.

Začátek navozuje očekávání, že půjde o příběh člověka, jenž se neumí vyznat ve světě, který viděl jen jako malé dítě. Když ale syn zůstane v…