Vřelý a vyhraněný

Určitě existují mnohem vstřícnější festivalové znělky. Diváci usazení v sále Moravského divadla v Olomouci vidí na plátně herečku Lucii Trmíkovou navlečenou do zlověstné kukly, jak popisuje moment, kdy vrazila manželovi tužku do břicha: „Pak jsem šla zpátky do ložnice, on přišel za mnou a beze slov mi ukazoval tu díru v břiše.“ O chvíli později vyprodané divadlo sleduje dvouapůlhodinový kus 9 dní vzhůru, se kterým na Moravu v polovině května dorazila scéna Staatsschauspiel Dresden. A během neuvěřitelně dynamické exhibice devětadvacetiletého Moritze Kienemanna se s hercem postupně propadá do příběhu drogové závislosti, ze kterého byla při premiérovém uvedení nadšená celá německojazyčná divadelní scéna.

Třiadvacátý ročník Divadelní Flory vsadil na vyhraněnost. Znělka citovala z inscenace Soukromé rozhovory podle novely Ingmara Bergmana, kterou na festivalu předvedl pražský spolek Jedl. Motto letošní přehlídky Šepoty a výkřiky si pořadatelé vypůjčili právě od nemilosrdného švédského režiséra. Divadelní Flora se programově nepodbízí divákům – přitom letos jich dorazilo nejvíc v historii. A kromě rekordní mety deseti tisíc vstupenek se organizátoři těší z toho, že právě díky zaměření na náročnější představení a zároveň unikátně komunitní atmosféře je jejich akce čím dál relevantnější nejen v tuzemských, ale i evropských divadelních vodách.

Kladivem do hlavy

„Dotovaný festival nemá jít divákovi naproti,“ vysvětluje strategii přehlídky…