To nejlepší, co máme

Vlámská bestselleristka Griet Op de Beeck je autorkou příjemně civilního stylu oproštěného od velkých gest a patosu. Mistrovsky zvládá vykreslení myšlenkových pochodů svých hrdinů, kteří jsou ve svých životech ztracení, ale dokážou si to přiznat. Platí to i pro její třetí v češtině vydanou knihu nazvanou To nejlepší, co máme, v níž vypráví příběh vyhořelého soudce.

Lucasovi je třiačtyřicet, pochybuje o schopnosti justice spravedlivě soudit a žije v nefungujícím vztahu. Najde však v sobě sílu svou situaci řešit přestože se jinak k problémům nestaví čelem. Sám sebe ustanoví jakýmsi hlídačem na mostě sebevrahů. Pořídí si u něj starý domek, každý den se vydává na hlídku a snaží se sebevrahy od jejich rozhodnutí odradit. Někdy se mu to daří, jindy ne. V domku, který koupil s veškerým vybavením, žije symbolicky oddechový čas; ukrytý v ulitě domu mezi nevkusnými věcmi někoho jiného, aby se mohl znova stát sám sebou. Ukáže se totiž, že hrdinovo trama má ještě jiný a starší důvod. Autorka, sama oběť incestu, se často zabývá zneužíváním dětí.  Nezůstává však u traumat, snaží se sledovat, jak se s nimi lze pokusit vyrovnat.

Ve všech jejích knihách se snoubí empatie (která vyrovnává i občasnou doslovnost) s neodvolatelnými zvraty – nejčastěji smrtí, jež bývá katarzí příběhů. Ať se jedná o sebevraždu nebo smrtelné onemocnění, blízcí mohou jen přihlížet. Smrt je však vždy i kompasem pro ty, kteří „přežijí“ a jimž umírající většinou kladou na srdce, aby žili odvážněji. Jako…