Uklidnění rezignací

V Olomouci se minulý týden hodně slavilo. Začal v ní třiadvacátý ročník festivalu Divadelní flora, místní Muzeum umění získalo v soutěži Gloria Musaealis cenu za výstavu roku a hlavně její bývalý primátor Antonín Staněk rezignoval na funkci ministra kultury. Akt ještě musí posvětit prezident, jemuž byl doteď Staněk velmi sympatický (ministrem odvolaný šéf Národní galerie Jiří Fajt je Zemanovi naopak velmi nesympatický), čili je otázka, zda se celá kauza ještě nezamotá. Ale už samotné oznámení rezignace se slavilo nejen v Olomouci, a to zcela oprávněně.

Česká republika možná měla i o něco málo zmatenější ministry kultury. Ale žádný ze Staňkových předchůdců se ve funkci nechoval tak namyšleně a arogantně, aby si svými kroky během pouhých jedenácti měsíců v úřadě proti sobě poštval prakticky celou kulturní scénu. Po vyhazovu dvou ředitelů klíčových sbírkotvorných institucí v zemi (odvolání šéfa Muzea umění Olomouc Michala Soukupa nedává ani z časového odstupu žádnou logiku) navíc prokázal v rozhovorech pro média takovou neznalost prostředí, na které má dohlížet, že hlasy žádající jeho konec rychle přibývaly napříč všemi kulturními obory a žádná respektovaná figura se veřejně nepostavila na jeho stranu.

Když po Staňkovi mateřská ČSSD před pár dny žádala „uklidnění situace“ v rezortu, musela velmi dobře vědět, že to může splnit pouze svou rezignací. Jeho nástupce či nástupkyně na ministerstvu tak bude mít snadnou pozici: kdokoli ho vystřídá, bude pro veřejnost snesitelnější…