Na aktuální výstavě Zdeňka Buriana v Obecním domě vás nejspíš překvapí dvě věci: nesmí se na ní fotit (dokonce ani používat mobilní telefon) a nikde není uvedeno, kdo díla vlastní. Důvodem je fakt, že výstava je složená výhradně z artefaktů zapůjčených soukromými sběrateli. A ti si nepřáli, aby si někdo mohl udělat obrázek, kdo z nich co z Buriana má. Rámcovou představu si tak může návštěvník utvořit jen z pověšených rámů, jejichž jednotná podoba v případě některých obrazů a kreseb dává jasně najevo, že je má v majetku stejný člověk.
V Česku je totiž zvykem se raději ke svým investicím do umění nehlásit. Sběratelé mají obavu, že by jim jejich koníček mohli závidět ti, kdo si něco takového nemohou dovolit, nebo že by to v horším případě mohlo přilákat zloděje. Je to škoda. Vždyť za soukromým sběratelstvím se skrývají příběhy, jejichž dobrodružná povaha se často blíží vyprávěním, která kdysi ilustroval Zdeněk Burian. A Česko je plné malých „kunstkomor“ otevřených přátelům a přátelům jejich přátel, kteří se za nimi do jejich vil a bytů chodí dívat na umění.
Jednu opravdu malebnou si vybudoval i historik umění Jiří Šetlík. Byl na to zvyklý z domova: v rodinné podolské vile byl od dětství obklopen díly Maxe Švabinského, Františka Bílka nebo Bohumila Kafky, která sbírali jeho rodiče. Sám pak během své profesní kariéry shromáždil ještě větší kolekci.
Dvě malé plastiky Otty Gutfreunda dostal od sochařových dědiců za knížku, kterou o něm napsal. Dřevoryt Františka Kupky mu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu