Chtěl jsem mlčet

Pokud se o nějaké knize říká, že v době vydání vyvolala senzaci, je třeba mít se na pozoru. Zní to jako klišé lákající čtenáře do pasti. Kdo zná knihy Sándora Máraie, musí si navíc říct: Copak jiná jeho díla nejsou senzací? Ať už šlo o beletrii či paměti? Nicméně od prvních řádek svazku Chtěl jsem mlčet čtenář pochopí, že tentokrát opravdu pohlédl senzaci „do tváře“. Jde o vzpomínky na Maďarsko (ale vlastně i Československo, protože autor se narodil roku 1900 v Košicích) po anšlusu. Tedy po obsazení Rakouska nacisty.

Rukopis vyšel poprvé až v roce 2013, téměř čtvrtstoletí po autorově smrti. A více než šedesát let poté, co jej napsal v exilu, kam ze své vlasti v roce 1948 odešel. Márai odmítal, aby se stal součástí jeho pamětí. Jak poznamenal ve svých zápiscích, nechtěl, aby tak kritickou zprávu o Maďarsku četli cizinci. Kniha měla vyjít jen v maďarštině, a to ve chvíli, až bude země zase svobodná. Nyní se objevila i v češtině a čtenář se nemůže zbavit nepříjemného chvění, že není jen o Maďarsku, a už vůbec ne pouze o minulosti.

Svoboda to nebyla

Do příběhu vstupujeme ve chvíli, kdy se v redakci novin, kam přispíval, dozvídá o anšlusu. Rakousko bude nacistické a najednou je zřejmé, že „vlna“ dorazí i do Maďarska. „V ten moment se k mému životu přiblížilo cosi, co tu bylo i předtím a čeho jsem se obával – povaha člověka je však taková, že dokud jej od reality dělí osm set kilometrů, je ochoten vidět všechno, ba i skutečnost, jen jako přelud a mlhu,“…