Vidím město veliké, Addis Abebu

Starý nízkopodlažní dům byl zbourán za tři dny, hluboká díra v zemi vyhloubena během dvou týdnů a od té doby se nepřetržitě staví. Někdy betonářský vůz v noci zaparkuje v ulici a hlučné práce pokračují za svitu lamp a měsíce. Za čtrnáct měsíců tady na pozemku poblíž kanadské ambasády bude stát desetipatrová budova s podzemním parkovištěm.

Někteří z dělníků přespávají poblíž stavby, v boudách z vlnitého plechu, které vypadají jako plechové rakve na kovových nožičkách. Většina spí v chudinských ubytovnách za městem. „Přišel jsem před třemi lety z venkova na brigádu. A už jsem na stavbách zůstal a do školy se nevracel,“ říká devatenáctiletý Dereje. „Rodiče mají malou farmu. Ale je nás deset sourozenců, bylo jasné, že musím odejít do města,“ doplňuje Kifle, v šestadvaceti letech jeden z nejstarších na stavbě.  Žádný z dělníků nepochází přímo z Addis Abeby, všichni sem utekli před venkovskou chudobou. Za den si vydělají v přepočtu 120 korun, víc než tady v zaměstnání průměrně dostane čerstvý absolvent univerzity, a velkou část platu posílají příbuzným domů na venkov.

Po Addis Abebě, hlavním městě Etiopie, jsou rozesety stovky či spíše tisíce podobných stavenišť. Kdo porovná pouhých deset let staré snímky s těmi dnešními, ten město a jeho siluetu místy nepozná. Na místě chudinských čtvrtí a jednopatrových domků k obloze raší věžáky. Z malé populární pizzerie Effoi vyrostl několikapatrový hotel s whisky barem a střešní terasou. Prostorné centrální náměstí Meskal square bylo poseto masivními betonovými pilíři, na něž čínští inženýři usadili nadzemní dráhu.