Dopis z Koldingu

Za pultem Café Paraplyen (Paraple) se na mě usmívá mladík s tetováním na krku, jež okamžitě přitáhne oči, a jmenovkou, na níž je napsáno „Jens“. Jsem v asi nejlevnějším podniku ve městě, ve skutečnosti komunitní kavárně, na což upozorňuje vybledlý nápis nad barem. Scházejí se tu povětšinou důchodci a lidé, kteří jsou z nejrůznějších důvodů závislí na pomoci státu. V praxi to znamená, že v kavárně pracují převážně dobrovolníci – spousta z nich to má jako terapii, ti nejstarší jako místo, kde si mají s kým popovídat.

Kromě nejlevnější kávy v jinak drahém Dánsku tady mají k půjčení knížky a deskové hry, probíhají zde občasné výstavy či autorská čtení, konají se tu pravidelné společné snídaně, kdy například čerstvý chléb a pečivo daruje místní pekař, ale také nejrůznější poradenství, třeba dluhové či právní, a workshopy od pletení a háčkování až po promítání filmů.

Objednávám si kávu a z regálu si beru knihu, ale už po deseti minutách na mě mává skupinka hostů pokročilejšího věku od vedlejšího stolu, jestli si s nimi nechci zahrát Monopoly. Deskovými hrami se to tady jen hemží. Pověstné dánské hygge, spojené s pohodovým bydlením a uměním najít si něco pěkného v každém okamžiku, zde má trochu jiný význam než v klasických kavárnách s útulnou atmosférou, kde se setkávají hlavně přátelé. Do Paraplyenu si Dánové, kteří často mají problémy se seznamováním, chodí povídat s cizinci naprosto běžně.

Když si přisednu k jejich stolu, chtějí vědět naprosto všechno. „My tu moc…