V šest hodin ráno, jako každý den, zazněl budíček. Šuchová pomyslela na čísla oznamující její absenci, která červeně blikala při každém otevření známkovacího fóra. Zvedla se z peřin. Nechtěla nic riskovat, když už jí do konce zbývaly jen dva měsíce. Všechny ty roky strádání a zoufalství se neodvratně blížily k závěru.
Obecně se v celém ústavu uplatňoval jednoduchý zákon: „Všechny předměty jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější.“ Parta, do které náležela, vyfasovala na matematiku samotného dozorčího ředitele. Při hvězdné obloze nad ním a mravním zákonem v něm na světě nikdy neexistovalo nic rovnějšího než matematika, a tak kárové chodí k tabuli a podrobují se důkladné prohlídce hlavy. Snaží se, seč můžou, ale stejně není objeveno příliš mnoho vědomostí.
Následuje speciální hodina zvaná Kam dál?. Je to jednorázová akce, kterou má na starost výchovný poradce Parašin. „Jak všichni víte, jako studenti gymnázia jste nepoužitelní pro trh práce,“ začal výchovný poradce. „Neumíte pořádně nic a tak nemáte jinou možnost než jít studovat na vysokou školu. Pro někoho to může být nepříjemná informace,“ usmívá se, „ale budoucnost je v technických oborech. Co se týká humanitních předmětů, je prakticky jedno, jaký vystudujete.“
„Můžu jít, prosím, na záchod?“ ptá se Šuchová s číslem třídního výkazu 9, a narušuje tak hodnotný Parašinův výklad. „Je to nutné?“ „Ano,“ odpovídá číslo 9 se vší důstojností svých osmnácti let. „Tak až za pět minut,“ řekne vychovatel s vítězným úsměvem a pocitem, že utvrdil svoji autoritu a znovu ukázal, kdo je tady mocným pánem.
Jakmile se vrátí z toalety, čeká na číslo 9 nápomocný test Kam na vysokou školu. „Kterou činnost máte raději?“ je ústřední otázka testu. „Doučovat spolužáky, nebo pitvat žábu?“ „Sázet stromky v lese, nebo jít na exkurzi do uhelného dolu?“ „Hledat podstatu lidského bytí, nebo zanalyzovat složení půdy na vaší zahradě?“ Šuchová je v koncích. Miluje pitvání žab a preparování jejich malých orgánů, ovšem stejnou měrou ji uspokojuje doučování spolužáků a naplňování jejich malých mozečků vědomostmi. Ostatní kárové z party řeší podobné problémy. Číslo 22 se nemůže rozhodnout, zda by raději trávilo čas sázením stromů, nebo v uhelných dolech, a tak nerozhodně poklepává svými umělými růžovými nehty o lavici.
V tělocviku se skáče přes laťku a Šuchová v tom žalostně selhává. Laťka je pro ni moc vysoko. Její překonání vyžaduje rozhodnutí o budoucím směřování a na to ani její láska k pitvání žab nestačí. Na druhou stranu, když už se snaží natáhnout do vrchu, podrazí jí nohy doprošování se toalety. Co po ní vlastně chtějí? Má v jednu chvíli létat a druhou se plazit po zemi? Dělat rozhodnutí, která nezvládají ani dospělí lidé, aby v další vteřině mohla prosit za věc, kterou si nemusela obhajovat ani v mateřské školce?
O 45 minut později v biologii Šuchová počítá pravděpodobnost toho, že se plešaté ženě a barvoslepému muži narodí zdravé dítě. Je zrovna v polovině, když zazvoní. Pro dnešek má padla. Při odchodu míjí propagandistické heslo, známé také jako oficiální název školního vzdělávacího programu: „Pro život, ne pro školu se učíme.“ Bez polemizování, jen ať si někdo zkusí být rodič a neznat pravděpodobnost plešatosti svého dítka!
Na konci dne se Šuchová vrací k otázce „Kam dál?“. Navzdory všem seriózním testům a skromným řečem, že gymnazisté jsou elitou národa, Šuchová stále nenalezla vhodnou odpověď na danou otázku. Melancholicky čte o zázračné generaci Z, když ji poznání udeří jako blesk z čistého nebe. Zachrání planetu a ukáže všem, co je to genderová rovnost. Bude popelářka.
Tereza Genserková,
studentka gymnázia
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].