Madeleine Thien (1974) se narodila v Kanadě, ale životem a dílem je spisovatelkou transkulturní. Její otec je malajsijský Číňan, matka Číňanka z Hongkongu a sama od dvaceti cestuje po jižní Asii, kde příležitostně učí tvůrčí psaní. Zatímco v předešlém románu se zabývala kambodžskou genocidou, ve třetím Neříkej, že nemáme nic, který byl nominován na Man Bookerovu cenu a dočkal se pochvalných ohlasů „za hedvábný styl bez uzlíků“, mapuje dějiny Číny od konce občanské války v roce 1949 až po demonstrace na náměstí Nebeského klidu.
Z perspektivy mladé ženy, která je na tom stran kulturní vzdálenosti stejně jako ona, tu formou několikagenerační ságy rekonstruuje historii rodiny úzce spojené s hudbou. Sestry Matka Kudla a Buřina ještě zpívaly po čajovnách, jejich potomci však podlehli tzv. buržoazní, dekadentní, a pro režim tudíž nebezpečné hudbě, jakou skládali Beethoven, Šostakovič nebo Ravel – a jejím prostřednictvím se pokoušeli uniknout jazyku totalitních sloganů. To vše na pozadí pozemkové reformy, pracovních táborů a Maovy éry, kdy se to hemžilo frázemi „nová společnost“, „nový člověk“ a „nová Čína“. Neustále se měnilo, kdo je nepřítelem lidu – a kdykoli se vytvořilo něco nového, následovala destrukce.
Autorka předestírá, že historický vývoj neznamená jen pokrok: je cyklický a ne vždy zachytitelný slovy. Tok času nechápe jako nekonečnou cestu vpřed, narušuje linearitu vyprávění, opakuje motivy i představy a nezvyklý důraz klade na neverbální komunikaci. Význam…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu