Život bez démonů

Co se tenkrát stalo, to ani nejde vysvětlit rozumem. Snad jen tím, že do Rwandy vstoupil démon,“ říkal čtyřicátník Adams, když jsme se dali do řeči ve rwandském hlavním městě Kigali. Hovořil o genocidě, která začala 7. dubna roku 1994. „Nedá se zapomenout na pocit, který zažíváte při pohledu na vypálený dům svých zavražděných příbuzných – vedle kterého stojí zcela neporušený dům sousedů.“

Právě tato strategie organizátorů vraždění byla nejhrůznější: mobilizovali všechny většinové Hutuy, aby zavraždili pokud možno všechny menšinové Tutsie. Aby se společně spáchaný zločin stal poutem do budoucna. Sousedé zabíjeli sousedy, žáci vraždili své učitele, faráři napomáhali masakrům svých věřících. Během tří démonických měsíců zemřelo odhadem 800 tisíc lidí. I když se zabíjelo vesměs primitivními prostředky – většinou mačetami –, tempo vraždění bylo vzhledem k účasti obrovského počtu vrahů větší než během evropského holokaustu.

Hrůzu ukončila až exilová armáda Tutsiů vedená Paulem Kagamem, jenž zemi dodnes vládne a už čtvrt století se snaží rozdělení Rwandy na Tutsie a Hutuy ukončit. Etnicitu, kterou fakticky zavedli belgičtí a němečtí kolonizátoři, vymazal z občanek, ze sčítání lidu i z veřejných debat a ve školách razí kampaň „Všichni jsme Rwanďané“. Klíčová otázka k pětadvacátému výročí genocidy zní, zda se mu to podařilo.

Neznámé srdce

Vrazi a příbuzní jejich obětí spolu na rwandském venkově žijí v těsném sousedství. Neustále se vídají, odpovídají si na pozdrav,…