0:00
0:00
Rozhovor6. 4. 201917 minut

Janžurová: Asi jsem byla i trochu drzá

O vtipných ženách, pochybnostech a puse pro Dubčeka. Známá herečka slaví 80. narozeniny

,
foto: Matěj Stránský
Iva Janžurová
Autor: Matěj Stránský

Herečka Iva Janžurová oslavila 19. května 80. narozeniny. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

V novém filmu Teroristka hrajete učitelku v důchodu, která se rozhodne k radikálnímu kroku a vezme do ruky zbraň, aby se sama vypořádala s tím, co považuje za zlo. Byla byste někdy schopná jít do podobného extrému? Ne nutně střílet, samozřejmě.

↓ INZERCE

Nevím. A myslím, že ani ta žena neví, jestli toho bude schopná.

Musela jste si alespoň někdy profesně dupnout? Padesát let úspěšně působíte ve velmi soutěživém prostředí…

Nemusela. Spíš jsem měla štěstí. Naposledy třeba s rolí královny Alžběty v Audienciu královny ve Stavovském divadle. Přišla ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, kterými dveřmi mě z Národního divadla vyprovodí, protože jsem měla pocit, že pomalu ubývám, až budu muset nakonec uznat, že jsem ubyla úplně, a odejít.

Audience u královny je úspěšná. Derniéra se nechystá, přemýšlíte přesto, co pak? Zůstanete v Národním divadle?

V Národním divadle mám trvalou smlouvu, takže mohu zůstat, dokud budu chtít. Ale jde o to, zda budu chtít. Zatím hraju ve čtyřech hrách včetně nové inscenace Erbenovy Kytice a to mi vrchovatě stačí. Navíc hraju čtyři hry v Divadle Kalich a ve Studiu DVA. Mám někdy i dvacet představení měsíčně. Práce mám zatím dost. A kdyby ne, věřím ve svoji povahu. Jakmile mi někdo nařídí pauzu, hned si ji něčím zaplním. Třeba mě to mrzí a chvíli potají pláču, ale pak se oklepu, vydám se úplně jiným směrem a často s daleko lepšími výsledky, než kdybych se podrobila a byla odevzdaná přidělenému údělu zvenčí.

Na jevišti i ve filmu jste přitom hrála s řadou silných osobností, včetně komiků jako Vladimír Menšík nebo Jiří Sovák. Bylo těžké si jako žena-komička vydobýt respekt?

Byli vlastně už dávno na výsluní divácké přízně – i proto byli velkorysí. Přijímali mě a pozorovali jen kradmo. Teprve po čase jsem se dovídala jejich hodnocení, které mi často až vyráželo dech svojí laskavostí. U Vládi Menšíka jsem to brala jako pozornosti, se kterými se přitáčel k mnoha dalším mladším kolegyním. Jiří Sovák byl herec, který si mohl partnerky vybírat; že jsem to často byla já, pro mě byla radost.

Slýchávala jste někdy, že ženy nejsou vtipné?

Vždycky jsem si myslela, že jsem vtipná. Nejvíc mě v tomhle ohledu vyznamenal Jan Werich. Když mu položili otázku, koho z žen pokládá za komika, jmenoval Stellu Zázvorkovou a mě! Přitom jsem s ním nikdy nepracovala, ani jsem jej osobně neznala. Když jsme spolu měli točit, dostal zákaz. Mě ta pochvala strašně hřála.

Ženy a muži jsou vtipní minimálně fifty fifty. Jenomže ženám přebývá ostýchavost, skromnost a malá sebedůvěra.

V pořadu Komici na jedničku vám Petr Nárožný předestírá teorii, proč je míň komiček než komiků. Ženy jsou podle něj méně ochotné se zesměšnit. Vy jste nevypadala, že mu tuhle teorii úplně věříte. Myslíte si, že jsou ženy méně vtipné než muži a že je méně komiček z důvodu, který uvádí?

Nemyslím. Je to podle mě přinejmenším fifty fifty. Jenomže ženám přebývá taková ta ostýchavost, skromnost, malá sebedůvěra a snaha prosadit se. A sebevědomé kolegyně, které nejsou ostýchavé, na mě vždy působí trochu divně, nezdá se mi to. Mnohem víc je namístě pochybnost o tom, co dělám, než pocit, že jsem všechno udělala dobře a hotovo. Některé dívky tím disponují a já jim to vlastně trochu závidím, protože je to i jistá výhoda pro podvědomí, které ve vás pracuje a ovlivňuje výkon. A když herečka pochybnost nemá, tohle ji netrápí. Zase jsem ale přesvědčená, že pochybnosti jsou motor, který vás žene dál. A klidně odkopnete stranou do rigolu vše, za co jste byla kdy pochválená. Zajímá vás, co přijde a jestli to dokážete.

Měla jste pochybnosti u Teroristky? Po dlouhé době to byla hlavní filmová role.

To víte, že jo. Ty mám fakt vždycky. Těšila mě ta příležitost, ale zároveň jsem se bála, že to nezahraju dobře a že tím můžu smazat spoustu dobrých zážitků, které jsem v lidech předtím zanechala. Jsem mistr pochybností.

Zvenčí to ale vypadá, že bez sebevědomí nemůže být člověk na vrcholu ve své profesi tak dlouho jako vy…

Musíte mít jistotu, že něco děláte dobře a že to máte někam dotáhnout. Musíte také umět zpracovat, když vám režiséři něco nedovolí do té role přinést. Říkávala jsem si v takových situacích: Jste hloupí, můj nápad byl lepší. Ale tohle přesvědčení je podle mě vlastní každému, kdo se puzením ocitne v herecké profesi.

Váš pedagog na DAMU prý vašemu dvacetiletému já řekl, že nejste dost hezká pro film. Panuje totiž názor, že herečka musí být buď hezká, nebo vtipná. Že nemůže být obojí: aby mohla být vtipná, musí mít důvod kompenzovat to, že není krasavice. Vnímala jste to takhle?

Ne. V tomhle jsem si věřila víc než v čemkoli jiném. Den od dne jsem se ujišťovala, že budu hrát, že budu lidi bavit. Spolužáci i profesoři mi naznačovali, že budu dobrá charakterní herečka ve čtyřiceti. Ale jen na divadle, ve filmu že se neuplatním. Tak se neuplatním, říkala jsem si, no a co. Budu hrát divadlo. Pak přišly v nečekaných střizích filmové role – Kočár do Vídně, Petrolejové lampy, Morgiana, Svatba jako řemen, „Pane, vy jste vdova!“... Vždycky jsem ale měla pocit, že jsem si je trochu zasloužila. K větším rolím jsem se dostávala přes malé, které jsem u daného režiséra hrála. Možná to bylo i tím, že jsem brala ty malé role ráda, s pocitem, že je to nejvíc, čeho můžu dosáhnout. Ale zároveň jsem byla asi v podstatě i drzá, protože jsem si dokázala vymyslet ke každé roli něco nečekaného, co nebylo ve scénáři. A to jim imponovalo.

Dávali vám režiséři svobodu vnášet do rolí své nápady?

Někteří. Třeba František Filip v seriálu Eliška a její rod. Nebo Zdeněk Podskalský ve Světácích chtěl všechno, co nás s Jiřinou Bohdalovou a Jiřinou Jiráskovou napadlo. Jaromír Vašta v Písničkách pro Rudolfa III. byl spolu s Jaroslavem Dietlem šťastný, když jsem dělala vylomeniny jako šestnáctiletá holka, přestože mi bylo šestadvacet. Pak ale byli režiséři, kteří vůbec nic nedovolili – třeba Petr Schulhoff. Přicházel na plac přesně připravený, věděl, kdo kde udělá jaké gesto. Hrozilo pak nebezpečí, že vás příkazy zbaví přirozeného projevu, ale byl to úžasný dělník filmu. Václav Vorlíček byl ze začátku tolerantní, ale když později dělal bez Miroslava Macourka, blízký vztah, který se mnou měl, se trochu vytratil. Leccos mi i zakazoval. Moje nápady byly často riskantní a záleželo na tom, jestli je režisér zpracuje, nebo z nich bude zoufalý.

Chtěla jste mít dohled nad tím, jak vaše filmy dopadnou?

Trochu ano, ale vždycky mě vyhnali. V Teroristce jsem se nešla nakonec dívat ani na jeden záběr, protože jsem se chtěla vyhnout tomu, že budu zkoumat, kde mám špatný profil, kde vlasy… Chtěla jsem se vyhnout vlastnímu dozoru, a nejsem si jistá, jestli jsem udělala dobře. Ale ten film je dobrý. Nebudu říkat, že je vynikající, je dobrý. Důležité je, co na to řekne publikum. Kontakt s divákem je na divadle úžasný, protože ho vnímáte hned. U filmu jste časově jinde a divák vás teprve vidí v roli. Přesto pro mě bude důležité slyšet lidi v kině – slyšet je být potichu, smát se nebo být v rozpacích.

Šla jste někdy inkognito do kina na svůj film, abyste viděla reakce diváků?

Jedinkrát, u Penzionu pro svobodné pány. Asi tak deset let poté, co jsem ho natočila. A utíkala jsem z kina zahanbená a říkala si: Tenhle film už nikdy nechci vidět.

Proč?

Protože jsem si myslela, že to hraju špatně. Režisér Jiří Krejčík byl ovlivněný svou divadelní a televizní verzí s Jiřinou Jiráskovou a Vladimírem Pucholtem. Hrozně mi vnucoval ty tóny, přímo Jiřininu intonaci. Byla jsem z toho šílená, ale snažila jsem se mu vyhovět, i když jsem cítila, že to nejsem já, že to vůbec není můj způsob hraní. Pak jsem film znovu nedávno viděla v televizi a byla jsem nadšená. Nebýt toho, že mě Krejčík tehdy mučil, natočila bych to svými prostředky a svými nápady, ale mám teď radost, že to byly jeho nápady a že jsem díky tomu byla herecky úplně jiná.

To by mě nenapadlo

Penzion pro svobodné pány, stejně jako řada vašich nejlepších filmových rolí jako „Pane, vy jste vdova!“ nebo Petrolejové lampy, je založený do velké míry na pnutí mezi mužským a ženským elementem: Cítila jste se lépe v rolích, které v sobě měly mužský prvek? Vyhovovaly vám třeba proto, že z hlediska komiky „mužská“ role nabízela víc?

To je otázka, která by mě nikdy nenapadla. Sice jsem ve „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ začínala v mužském převleku jako průvodčí, kouřila doutník, nosila vousy a prodávala podprsenky jako chlap, ale nepřemýšlela jsem o tom jako o mužské roli. Bavily mě proměny, stejně jako v „Pane, vy jste vdova!“. Jen mi jednou řekl Milda Kopecký, že je mu na mně sympatické, že jsem tak trochu chlap, že mám v sobě nějaké mužské vlastnosti.

Co tím myslel?

Nevím, dál to nerozvíjel. Možná mělo vliv to, že jsem jako dítě vyrůstala se dvěma staršími bratry. Ten mladší z nich chodil do kina na Chaplina a doma mi to naprosto dokonale přehrával. To pro mě bylo úplně boží požehnání, protože jsem ty gagy začala chápat v pěti letech. Mně vůbec nevadilo, že nevidím originál.

Vaše Štěpa v Petrolejových lampách je postava „mužská“ v tom smyslu, jak je netypicky svobodná na maloměsto Rakouska-Uherska, kde se film odehrává. Byla pro vás nejsvobodnější i herecky?

Byla pro mě jednou z nejsilnějších. Je v ní velká síla, což je na ní možná ono „mužské“. My ženy mužům dobrovolně přiznáváme, že jsou silnější pohlaví…

Ač jste vnímaná hlavně jako komička, vaší průlomovou filmovou rolí byl Kočár do Vídně v režii Karla Kachyni, což je role vážná, tragická. Mrzelo vás, že jste neměla takových dramatických rolí víc?

Mrzelo mě, že mi další roli nenabídl Jiří Krejčík. Doufala jsem v Emu Destinnovou. Ale určitě měl důvody, proč ji dal Božidaře Turzonovové. I když přiznávám, že jsem na něj byla trochu naštvaná, a když mi pak nabídl jinou roli, která za to z mého pohledu tolik nestála, a doneslo se mi, že jsem čtvrtá v pořadí, koho oslovil, odmítla jsem ji s tím, že nemám čas. To byly ale takové malicherné pomsty.

Nabídky, které chodily, nebyly takové, abych je mohla přijmout vedle filmů, které jsem natočila dřív.

Po revoluci jste moc velkých rolí nedostávala. Co chytneš v žitě,Ene bene,Výlet… Máte teorii proč? Byl tam třeba ostych nebo nedůvěra ze strany mladé generace?

Nemám. Naopak jsem si myslela, že díky mým dcerám, hlavně Theodoře, která začala studovat na FAMU, těch rolí bude víc. Dostala jsem Lva za Co chytneš v žitě a s Romanem Vávrou jsem pak ještě dělala pohádku Čert ví proč. Ale pravda je, že těch rolí moc nebylo. A nabídky, které chodily, nebyly takové, abych je mohla přijmout vedle filmů, které jsem natočila dřív. Nic mi nedávaly. Nic nepředvídaly. Takže když Radek Bajgar zavolal, že mi píše roli na tělo v Teroristce, byla jsem nadšená.

Od určitého věku prý nejsou pro herečky role. Je to i vaše zkušenost?

Já si myslím, že jsou. Teď jsem třeba zahlédla ukázky z Tátovy volhy a přišlo mi, je tam plejáda rolí pro ženy, které už nejsou mladé. A třeba Řidič slečny Daisy je výjimečný film napsaný pro báječnou starou herečku.

Ten je ale starý třicet let a moc takových není. Existuje v profesním životě herečky nějaké obtížné období?

Z hlediska věku tenhle problém nevnímám. Blbým obdobím jsem si prošla, když jsem nesměla filmy dělat. Když jsem dostala scénář, zavolala jsem, že ho chci dělat, a řekli, že nebyl schválen. Obtížné nicméně není možná to správné slovo. Bylo to nepříjemné. K naštvání. Ale zase mě to inspirovalo k jiné aktivitě, s níž jsem byla spokojená a šťastná. Možná víc, než kdybych nepříliš šťastně natočila ne příliš šťastně režírovaný film.

Přivezli cihly

V sedmdesátých letech jste měla chvíli škraloup kvůli tomu, že jste šla s Martou Kubišovou v září 1968 podpořit s kytkou Alexandera Dubčeka po návratu z Moskvy. V čí hlavě se nápad zrodil?

To vymyslel můj tehdejší muž, kameraman Československé televize. Dodnes ho trochu podezřívám, že mu šlo hlavně o dobré záběry, které by poslal do ciziny. Tehdy byl v zahraničí obrovský hlad po dobrých záběrech z Československa. Já s Martou jsme každopádně byly nadšené.

Litovala jste někdy?

Ne. Tehdy to bylo spontánní a upřímné. Potom pozval prezident Ludvík Svoboda na Hrad populární umělce „k debatě o situaci“. A tam nám spolu s Dubčekem, který přikyvoval, naznačili, že se nemáme vzpouzet; že nechtějí, abychom dělali koncerty, protesty či akce. Byli asi rozumní, věděli, čemu nelze čelit. Nevím, co jim všechno v Moskvě řekli.

To byl moment, kdy jste o Dubčekovi ztratila iluze?

Já to moc neprobírám. Bylo mi líto, když zahynul u Humpolce. Měl hezkou povahu. Dar lidi stmelovat svým vyzařováním.

Historici se ale shodují, že dobrý politik nebyl.

Politik asi ne. Ale svou roli sehrál. Kdyby tam nebyl, věci by se děly jinak. A nevím, jestli lépe.

V roce 1968 a 1969 jste napsala tři fejetony do časopisu Zítřek, který chvíli vycházel jako liberální platforma. Ten první byl o srpnu 68. Začíná takhle: „Přivezli nám cihly, chvíli jsem koukala z okna, co to má znamenat… Sezona byla zahájena 19. srpna. Teď nosím cihly do zahrady, plaše se rozhlížím a rozpačitě se usmívám na kolemjdoucí, nezdá se mi dost fair nosit dneska cihly, šamotové cihly na krb.“ Působilo to trochu melancholicky. Byla jste po 21. srpnu melancholická?

Melancholická ne, strašně zklamaná. Pořád jsem se snažila věřit, že idea socialismu je správná, že je společensky na vyšší úrovni, spravedlivější. Že neexistuje lepší, rozumnější systém. Celé dětství jsem byla vychovávaná jako pionýrka, svazačka a ještě na škole jsem vstoupila do strany. V roce 1957 jsem jela do Moskvy na světový festival mládeže. V Moskvě jsem byla nejdřív v naprostém úžasu nad tím, jaké připravili pohoštění, uvítání. Na nádražích se scházely tisícovky vřelých lidí s kyticemi. Byla to neuvěřitelná euforie. A pak jsme přijeli do vsi s domky s udusanou hlínou a já nedovedla pochopit tuhle odvrácenou stranu sovětského zázraku. Přijela jsem tehdy trochu nahlodaná a rok 1968 mě přesvědčil, že je to špatně.

Váš poslední text v Zítřku byl věnovaný Janu Palachovi. Překvapilo vás, jak rychle se československá společnost po jeho smrti uzavřela a normalizovala?

Byl to čin člověka, který chtěl hájit svoji pravdu v prostředí, kde to nebylo možné. A přitom jsem přesvědčená, že to byl čin, který řadou lidí otřásl a zanechal v nich špatné svědomí. Není to možná přesné, ale myslím si, že měl smysl v tom, že naše odpověď by měla mít podobnou sílu, a že toho nejsme schopní.

Zmínila jste zákazy ve filmu. Kdy na vás dolehly? Z vaší filmografie se zdá, že točíte pořád.

Po Morgianě, Petrolejových lampách a Homolka a tobolka. Ono to nastupovalo pozvolna. Už zkraje sedmdesátých let začínal takový pocit stresu. U Morgiany jsem nechtěla podepsat smlouvu, protože mi nevyhovoval honorář, ale Juraj Herz oznámil, že to v tom případě nemůžeme točit, protože víc mi nedají. Už v takovém detailu jsem cítila počínající omezení. Pak mi neschválili dva tři čtyři scénáře. A když jsem se šla ředitele Československého filmu Jiřího Purše ptát proč, řekl mi, že už jsem točila dost a teď budou točit zase jiní.

Abych mohla hrát, vydržela jsem se přetvařovat do té míry, že jsem byla zticha, že jsem neprovokovala.

I když jste šly za Dubčekem spolu, Marta Kubišová to odnesla podstatně víc. V čem byl podle vás rozdíl?

Podle mě v Modlitbě. Ta píseň je strašně brala. Na muziku bylo vidět víc než na divadlo. A Marta měla jen zpívání, takže ji mohli snáze zastavit. A potom je mnohem – jak bych to řekla – statečnější. Abych mohla hrát, vydržela jsem se přetvařovat do té míry, že jsem byla zticha, že jsem neprovokovala. Myslela jsem si, že mám hrát. Ale na druhou stranu, když jsem měla nucenou pauzu, mohla jsem si dopřát děti. A rodina vás tak pobere, že drobnosti, které se mi děly, mi přišly nepodstatné.

Jak konkrétně jste se dozvídala o tom, co smíte a co nesmíte?

Bylo to nevyzpytatelné. Nikdo nic přesně neříkal. Prostě se neschválilo moje obsazení. Režiséři pak vymýšleli různé kličky. Třeba se čekalo, až pojede Ludvík Toman (hlavní dramaturg Barrandova – pozn. red.) na dovolenou, a nechalo se obsazení podepsat jeho zástupcem. Nebo jsem umíněně chodila za různými funkcionáři a ptala se, proč nemůžu hrát, když můžu pracujícím lidem dávat komediemi radost do příštího dne, jak si to zaslouží – snažila jsem se argumentovat slovníkem tehdejších představitelů kulturní politiky. Pak jsem směla točit s Vorlíčkem film o vinařích.

To bylo Bouřlivé víno z roku 1976, čistá agitka o kolektivizaci. Šlo o vykoupení škraloupu, nebo trest?

Nemohla jsem nic jiného a chtěla jsem točit. V té době jsem měla jistotu, že jsem se konečně naučila filmovat. Nebát se před kamerou, vědět, jak se postavit do světel, udržet souvislost děje navzdory natáčení na přeskáčku. Že zvládám technickou stránku. A představa, že to nemůžu uplatnit, pro mě byla nepřijatelná. Navíc jsem měla s Vorlíčkem za sebou několik úspěšných komedií. Byli jsme na sebe navázáni náladou, hrou, podobným smyslem pro humor. Takže jsem nad scénářem Bouřlivého vína nepochybovala, i když pod ním byl podepsaný dobově protežovaný Jan Kozák. Říkala jsem si, že když tam hraje plno báječných kolegů včetně Vladimíra Menšíka, tak se třeba podaří udělat dobrý film…

Pak přišla série normalizačních komedií s Petrem Schulhoffem – Zítra to roztočíme, drahoušku…!, „Já to tedy beru, šéfe…!“ nebo Co je doma, to se počítá, pánové… V sedmdesátých letech to byly hity, zároveň dobová kritika psala, že je to z vaší strany herecká manýra…

Nikdy jsem tomu nepřikládala váhu. Jsou věci, které nemůžete hrát jinak a musíte používat svoji figuru, svoje způsoby. Samozřejmě pak někdo může napsat, že je to manýra. Z divadelní praxe jsem navíc znala, jak se tehdy psaly kritiky na příkaz shora…

Pozitivně o vás naopak dobová kritika psala v souvislosti s nejpopulárnějším normalizačním seriálem Nemocnice na kraji města. Údajně jste nechtěla roli přijmout, protože vám vadilo, že je sestra Huňková záporná postava. Proč vám to vadilo?

V záporných rolích je pro mě důležité obhajovat minimum dobra, které v těch postavách je. Proč ta žena došla ke zlu. A pokud tam minimum dobra nenajdu, snažím se té roli vyhnout. Žádný člověk na světě si o sobě nemyslí, že je špatný. I ten největší zločinec se obhajuje tím, co mu udělali, co mu vzali, jak se narodil takový a takový. Jako herečka na tohle musím přijít, protože divák se nikdy neztotožní se šklebícím se jednorozměrným zloduchem. Když mu ale zloduch bude v něčem blízký, pak si snáz uvědomí i svoje zlo – a vykoukne na něj nějaké morální sebepoznání. Pokud divák odejde jen s tím, že hraju zlou ženskou, hrála jsem zbytečně.

Iva Janžurová Autor: Matěj Stránský

Narodila se v Žirovnici u Pelhřimova. Vystudovala pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích a poté DAMU. Po ročním angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy se stala v roce 1964 přední členkou Divadla na Vinohradech, kde působila do poloviny osmdesátých let. Od roku 1988 je členkou činohry Národního divadla. Kromě divadla proslula také řadou filmových a televizních rolí, patří mezi naše nejobsazovanější herečky, obdržela řadu ocenění.

Jejím celoživotním partnerem byl herec a režisér Stanislav Remunda, se kterým má dvě dcery, Theodoru a Sabinu Remundovy.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Svět s napětím sleduje české vědceZobrazit články