Snadná cesta

Je půl osmé ráno. budík párkrát odložím, i když jsem večer strávila s motivačními videi o tom, jak skvělé je vstávat v pět. Tak zítra. Další den v jordánském Ammánu může začít. Vylezu ze spacáku do promrzlého pokoje, topení tu prakticky nefunguje, a udělám svůj redukovaný pozdrav slunci (s nataženýma nohama se dotknu dlaněmi podlahy). Snídani zapiji beduínskou whisky, totiž čajem s velkou porcí cukru, a můžu vyrazit do práce.

Být v Praze, nasednu do tramvaje a něco si přečtu. Být o trochu víc hipster a nemuset každý den absolvovat cestu z Nuslí nahoru na Ípák, možná bych si půjčila třeba i rekolo. „Vyrazit do práce“ v ammánském kontextu pro mě ale představuje pohyb v tak trochu napínavé počítačové hře, až na to, že je to skutečné.

Po několika měsících v Ammánu už přecházím kruhový objezd s mnoha výjezdy, objezdy a podjezdy jako profesionál, pokračuji podél několikaproudé silnice po neexistujícím chodníku až k obří křižovatce se čtyřmi pruhy ve všech směrech. Nádech, výdech, to dám. Odhodlaně přecházím a auta troubí. Někteří troubí, protože přecházím silnici bez semaforu, jiní protože mi nabízejí jízdu taxi, někteří protože jsem blondýna a další protože prostě troubí všichni. Na křižovatce míjím prodavače květin, novin, vody, čaje, kávy, žvýkaček, selfie tyčí… Cesta se neobejde bez několika více či méně příjemných narážek na můj vzhled a pár nabídek k sňatku nebo odkoupení pasu.

I dnešní pracovní ráno mi zpříjemní Mahmúd, můj oblíbený prodavač v malé sámošce, u kterého si kupuji svačiny. S Mahmúdem prohodím pár vět a tam, kde mi nestačí moje mizerná arabština, mi on vypomůže svou stejně mizernou angličtinou. A pak jsem v cíli, před budovou rozvojového programu OSN, mojí cílovou stanicí na posledních pár měsíců.

Starám se tu o naše partnery ze soukromého sektoru a hledám zajímavé firmy a startupy, kterým není okolí lhostejné. Snažíme se, aby firmy byly společensky odpovědnější, což je v kontextu země mnohdy nadlidský úkol. Přestože se občas podaří skvělé věci a vítězoslavně se plácáme po ramenou, častokrát narazím třeba jen na to, že mi v reakci na dotaz v mé lámané arabštině zavěsí.

Dnes se nám však podařilo přesvědčit ředitele jednoho z největších místních obchodních řetězců k tomu, aby prošlé výrobky nespalovali všechny dohromady každý den v suterénu prodejny. Drobné radosti života. Na cestu domů si objednám taxi, čehož vzápětí začnu litovat. Je totiž čtvrtek, den před víkendem, a doprava je násobně horší než jindy. O tři kilometry a padesát minut později jsem doma, za zvuku modlitby z blízké mešity si dopřeji instantní polévku s nudlemi a lehnu si pod spacák.

O pár minut později už mě moji místní přátelé tahají z postele ven, začíná přece víkend. Být v Praze, asi si dám vychlazené pivo. V Ammánu si dám za dvojnásobnou cenu čaj, objednáme pro celý stůl vodní dýmky a postupně přicházejí všichni moji blízcí. Kolem stolu tak během chvilky sedí různorodá skupina místních a cizinců z arabských i nearabských zemí, více či méně věřících, se šťastnými i méně šťastnými osudy. A mně to pivo nakonec ani nechybí.

Závěr večera strávíme stejně jako zbytek liberální jordánské mládeže bezcílnými jízdami po městě namačkaní na zadních sedačkách auta, okénka jsou otevřená dokořán a střídavě arabské a světové hudební hity hrají do zvuků rušného velkoměsta. Usínám zabalená do několika svetrů ve spacáku s pocitem, že Ammán možná není město, které by si člověk snadno zamiloval. Zato cesta k místním lidem se hledá snadněji, než bych si kdy bývala myslela.

Aneta Jelínková,
studentka mezinárodních vztahů