Říká se, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nebo je to aspoň jedna z nejoblíbenějších definicí. Jenže co když se vaše svoboda odvíjí od někoho jiného, co když jste na někom závislý? Co když žijete s nějakým postižením, co když jste třeba autista?
A co když jste někdo, kdo se o tyhle lidi stará. Do jaké míry jste svobodný vy?
„Ahoj Martin, miluju,“ pozdraví mě svým autistickým jazykem. V praxi to znamená Dobré ráno, mám tě rád, takže bych si na oplátku dal k snídani něco dobrého.
„Dáš si k snídani třeba chleba s marmeládou?“ zeptám se zase svým jazykem.
„Jo jo, dám rád.“
Do stacionáře nastoupil zhruba před pěti lety, dnes je čerstvě plnoletý. „Už ho prostě nezvládáme,“ uvedli rodiče tenkrát důvod, proč se rozhodli pro týdenní stacionář. Jde o nejčastější odpověď rodičů obecně. Někdy je pro mě těžké představit si, co tím vlastně myslí, ale zjednodušeně se dá říct, že zatímco jim síla už dochází, jejich dětem naopak přibývá.
Rodiče se mohou svobodně rozhodnout. Jde ale většinou o rozhodnutí, které je pro ně nesmírně náročné a pro někoho jiného těžko představitelné. Bojujete s pocitem selhání i s potřebou pomoci. Honí se vám hlavou, jak to bude vnímat okolí. Co když si to někdo vyloží tak, že jste opustili vlastní dítě? Taky může přijít někdo s tím, že jste to měli udělat už dávno. Nevím, co je horší.
Ani mně sil nijak nepřibývá. Stejně jako u každé pomáhající profese platí i u asistence autistům pravidlo,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
