Vzpomínky, které zbudou

Vítězství někdy přichází potichu. Jako v případě japonského snímku Zloději, který na jaře získal hlavní trofej, Zlatou palmu, na festivalu v Cannes před filmy, o nichž bylo kvůli jejich aktuálnímu politickému náboji (třeba BlacKkKlansman amerického režiséra Spikea Leea) slyšet na francouzské Riviéře podstatně více. Nenápadný triumf – a pro Japonsko Zlatá palma po jednadvaceti letech – ladil se samotným filmem o netradiční rodině na okraji společnosti, o němž kritici psali během festivalu jako o „lehkém“. Ne nutně ve smyslu náročnosti na pochopení, ale v servírování zásadních společenských otázek a jasně formulovaných poselství, kterým se v Cannes historicky daří. Až mohl vzniknout dojem, že si Cannes oceněním neokázalého snímku strategicky udržuje globální dosah podporou zajímavých autorů z Asie. Japonský režisér Hirokazu Kore‘eda, o němž Hollywood Reporter napsal, že ve svých filmech „šeptá, místo aby křičel“, se ve francouzské soutěži objevuje pravidelně. Poprvé v roce 2001, před pěti lety získal cenu poroty za rodinné drama Jaký otec, takový syn. Festivalovou politiku tak nikdy nejde z vítězné rovnice zcela vyškrtnout. Porota ale přitakala nenápadnému autorskému stylu a univerzálnímu tématu touhy někam – k někomu – patřit. A možná, na festivalu zaplaveném politikou v podobě #MeToo, i apolitičnosti. Ze Zlodějů, kteří se jako jediný z asijských snímků dostali letos také do české distribuce, se od své festivalové premiéry stal v Japonsku…