Dopisy

Na poklidné vyjížďce s Piráty

Respekt 37/2018

Česká pirátská strana je v komentáři prezentována jako parta, která chce jaksi pouze kritizovat – doslova, že chce „kontrolovat, hlídat, napravovat ostatní“ a že vyžaduje od potenciálních politických partnerů z jiných stran „politickou bezúhonnost“. Piráti předem deklarovali, že jsou protikorupční stranou, že jsou ti hlídací psi demokracie. Z čehož vyplývá, že Piráti ve skutečnosti nedělají nic jiného, než plní svůj program, za který je více než půl milionu voličů vyslalo do sněmovny. A to, že Piráti vyžadují politickou bezúhonnost zástupců partají, se kterými by případně „vládli“, by snad mělo být standardem každé politické strany. Podobně jako to očekává veřejnost – voliči. Tím, že autor pojem „bezúhonní politici“ relativizuje, právě těm politikům, kteří bezúhonní nejsou, dává jistou legitimitu.

Autor cituje vyjádření Jakuba Michálka, podle mě vytržené z kontextu, čeho Piráti v rámci volebního hesla „Pusťte nás na ně!“ v parlamentu dosáhli. A vyjmenovává spíše dílčí menší kroky, které se Pirátům podařily. Zcela opomíjí řadu návrhů, které Piráti činí pro eliminaci korupčního prostředí a trafikaření – například návrh nominačního zákona, registr smluv bez výjimky ČEZ, opatření proti kumulování funkcí politiků, otevřená výběrová řízení do dozorčích rad –, které sice bohužel sněmovnou zatím neprošly, ale autor je vůbec ani nezmiňuje.

Marek Švehla se pozastavuje nad „nedávným“ návrhem Pirátů na legalizaci konopí. Zcela opět opomíjí fakt, že snahu o legalizaci konopí v jasném zákonném rámci mají Piráti v programu od svého počátku. A přijde mu divné i to, že do připomínkování své zákonné úpravy zapojili Piráti také veřejnost. Piráti zkrátka hledají společensky přijatelný konsenzus.

Zbyněk Konvička, Písek

Cyklista na chodníku

Respekt 35/2018

V Berlíně jezdím denně na kole do práce  a dost často jsem ráda, že jsem tu štreku na kole vůbec přežila. Ve srovnání s jinými městy, obzvláště s Prahou, je Berlín cyklisticky vyspělý, ale zdaleka to není ráj cyklistů. Cyklistické stezky vedoucí po chodníku přes kořeny nebo chybějící dlažební kostky připomínají často spíše tankodrom a cyklista bez horského kola je nucen jet po silnici, kde si musí obhájit svůj prostor. Stezky vyznačené na okraji vozovky často blokují parkující auta. Auta odbočující vpravo ignorují, že cyklista má zelenou stejně jako auto. Pak jsou zde turisté, kteří s pohledem upřeným na svůj mobil páchají svými výpady do pruhu pro cyklisty pokusy o sebevraždu. I mezi cyklisty samotnými je to dost často boj doprovázený bezohledností a agresivitou frustrovaných jedinců.

Markéta Pacltová, Berlín