Za maskou maskulinity
Britská pětice Idles hraje tvrdou muziku bez tvrďáckých gest
Jsem skutečný chlap – a, chlape, já pláču. Mám se rád, a proto to chci zkusit,“ hřmí drsným chraplavým hlasem zpěvák Joe Talbot v hutné skladbě Samaritans. Celý refrén tu zní jako vzpoura proti tomu, jaké chování se od muže očekává. Vztek a zuřivost jsou přijatelné emoce, které lze dát najevo. Smutek, bezradnost, bolest nebo zoufalství se už tolik netolerují; nejsou dostatečně chlapské.
Obě dosavadní alba bristolské postpunkové kapely Idles – loňský debut Brutalism i novinka Joy as an Act of Resistance – se zrodily ve stínu Talbotových osobních tragédií. I to je možná důvod, proč se pětice pokouší dostat do tvrdé hudby, která bývá přesycená testosteronem, právě velkou porci empatie a přiznání vlastní zranitelnosti. A daří se jim to nadmíru přesvědčivě.
Joy as an Act of Resistance je na jednu stranu deska syrová – v tématech namířená proti xenofobii a strachu z uprchlíků, satiricky si utahující z brexitu, homofobie i toxické maskulinity. Současná politická realita vstupuje do života hrdinů písní a cloumá jimi. Na straně druhé Idles přidávají do palety pocitů nečekanou jemnost, která v žánru není obvyklá a působí jako obrovské obohacení. Vztek a konfrontace tady nejsou finální emoce. Idles chtějí dělat tvrdou hudbu, užít si ji jako ventil napětí – sami však nehodlají zůstávat za tvrdou fasádou, neschopní přiznat si vlastní bezmocnost. Berou do hry posun v pojetí mužských a ženských rolí ve společnosti. Přitom hledají vyjádření soucitu a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu