Zázrak na Spartě

Ve tři odpoledne potkávám kamaráda Ciarána Burkea, se kterým jsme před 12 lety studovali v Irsku. Přiletěl až z Dublinu. Hned ho převlékám do dresu a šály, aby byl řádně rudý, tak jako dalších 19 tisíc nás, kteří dnes jdeme na rozlučkový exhibiční zápas Tomáše Rosického, jedné z největších ikon ve 125leté historii AC Sparty Praha. Je to trochu symbolické. Byl to právě svatý Tomáš – jak mu s kamarády familiárně přezdíváme –, kvůli kterému jsem se s Ciaránem seznámil. Zatímco naši spolužáci v lavicích dublinské právnické fakulty nudili saky a košilemi, Ciarán si to přihasil na přednášku v dresu Rosického, tou dobou čerstvého diamantu v záložní linii londýnského Arsenalu. Slovo dalo slovo, a když okomentoval Rosického, pochopil jsem, že je velmi bystrým studentem a kamarádem.

Za půl hodiny vystupujeme z narvané tramvaje a v davu před stadionem potkáváme zbylé přátele. Je beznadějně vyprodáno, lístky jsme naštěstí koupili včas. Hned u vchodu fasujeme speciální rozlučkový magazín mapující hráčovu kariéru a mozartovskou papírovou paruku. Je moc dobře, že se klub umí s malým Mozartem (další přezdívka velkého plejera) adekvátně rozloučit. Na hřišti už se rozehrávají současné i bývalé megastars, které si přišly kopnout za týmy Světa a Česka. Robin van Persie, Cesc Fábregas, Alexander Hleb, Karel Poborský, Petr Čech, Jan Koller… Od rána je tropické horko a ostré slunce, ještě že máme tribunu ve stínu, říkáme si, zatímco pijeme první pivo a Ciarán zakouší sparťanskou klobásu s hořčicí a kečupem… Vtom se to stane. Zničehonic se stáhnou mračna a spustí se nevídaná buřina. Z oblohy padají provazy vody a ne a ne přestat. Pražský hrad, který jsme před minutou měli z horní tribuny jako na dlani, tam najednou nestojí. Hráči zmizí v tunelu a začátek zápasu se posouvá. Vlastně by to mohla být metafora celé kariéry svatého Tomáše, hráče, který by to s pevným zdravím dotáhl zřejmě až do Realu Madrid, ale tělo mu to jaksi neumožnilo. Ale ne, tenhle slejvák bude mít ještě jiný význam, říkáme si s kamarády v době, kdy se výkop posunul už skoro o hodinu. Fotbalový Pánbůh dává najevo, že nechce, aby jeho milovaný syn skončil. Seslal potopu ve snaze zablokovat rozlučkový zápas. V sobotu 9. června 2018 se na Spartě stal fotbalový zázrak.

Samotná exhibice je krásná, Rosický dává z penalty gól Lehmannovi a nakonec německého brankáře „prostřelí“ i Rosického čtyřletý syn, kterému tatínek dovede míč až k brankové čáře. Dojemné. Zbytek večera sedíme v hospodě, kam nás přišla podpořit i Ciaránova sympatická slovenská kamarádka, a listujeme si magazínem s milníky Rosického kariéry. Tak skončil příběh hráče, jehož akce by mohly viset v Národní galerii hned vedle olejů Františka Kupky a Bohumila Kubišty. Protože zdařilá fotbalová akce – jak nás na gymnáziu učil literární vědec Vladimír Nezkusil – není sport, to už je umělecký zážitek. Třeba průlomové zakončení na 2:0 v dresu Sparty proti Spartaku Moskva v Lize mistrů 1999 nebo ta arsenalská petarda do sítě nenáviděného Tottenhamu z roku 2014… dodnes z toho mrazí v zádech. Rosa hrál v podstatě vlastní sport, kterému se nikdo z Čechů jeho generace (snad kromě staršího Nedvěda) ani nepřibližuje. A je bezva, že zůstává ve Spartě jako manažer. Géniové to nemívají snadné. Talent, píle, pokora, vnitřní klid, se kterým snášel limity své fyzické schránky, a neustálá síla jít dál, i když musel poslouchat úsměšky malých lidí. To jsou momenty, kterými Tomáš Rosický překročil hranice sportu a stal se univerzálním symbolem. Bylo krásné rozloučit se vlastně s celou tou úžasnou generací českého fotbalu přelomu století, jejíhož nástupce budeme hledat bohužel ještě hodně dlouho.

Ondřej Šťastný,

státní zástupce a fanoušek Sparty