Musíme jim dávat, ne brát

Dětský psycholog Lars Lyster se specializuje na pomoc dětem s vážnými poruchami chování. Do Prahy přijel z Norska vést workshopy pro zdejší učitele a úředníky. A měl úspěch – jeho přístup dává pedagogům novou a účinnější perspektivu, jak se dívat na problém, který se pro mnohé české školy stává v posledních letech noční můrou.

České statistiky ukazují, že dětí s poruchami chování na školách výrazně přibývá. Dnes jich máme čtyřikrát víc než před deseti lety. Je to u vás v Norsku stejné?

Ano, je to globální trend, ale myslím, že čísla trochu přeceňujeme. Tenhle problém jsme měli vždycky, pravděpodobně si ho teď spíše víc uvědomujeme, což se promítá do statistik. Já osobně pracuju s takovými dětmi dvacet let a nevnímám takový rozdíl mezi situací tehdy a teď. Co se ale změnilo zásadně, je naše porozumění, čím je takové chování u dětí vlastně způsobené.

Zdejší učitelé si s extrémně zlobivými dětmi často vůbec nevědí rady. Může jim takové porozumění nějak pomoci?

Problém bývá v tom, že se na děti díváme, jako by se takhle chtěly chovat, jako by bylo v jejich vlastních silách to změnit. Tak to chápe tradiční pedagogika – děti se chovají dobře, pokud chtějí. To, že zlobí, křičí, jsou agresivní nebo se propadají do záchvatů, potom znamená, že nechtějí. A úkolem učitele je dítě přimět, aby chtělo. K čemuž slouží intervence v podobě trestů a restrikcí. Něco mu odebereme, zakážeme, omezíme ho. Posledních deset let ale přineslo spoustu nových vědeckých poznatků z oblasti vývoje a fungování lidského mozku, které ukazují, že taková optika je mylná. Děti prospívají dobře, pokud mohou. Když se chovají nevhodně, znamená to, že nemohou. Jejich mozek jim to neumožňuje.

Protože funguje odlišně?

Jako psycholog pracuji s dětmi, které zažily nějaké komplexní trauma, což je velmi často hlavní příčina jejich nevhodného chování. Vyrůstaly v chaotickém rodinném prostředí, kde se objevovalo násilí, závislosti na omamných látkách, sexuální zneužívání nebo cokoli jiného. Dneska máme vědecky potvrzené, že mozek takových dětí se vyvíjí jinak než ve zdravém prostředí, jeho funkce se organizují kolem permanentního pocitu ohrožení a řídí se pak mechanismy, které na takové ohrožení reagují.

Když mluvíte o traumatu, jak vážnou událost máte na mysli? Někdy se třeba říká, že každý rozvod je pro dítě traumatický. To by však znamenalo, že ve třídách sedí polovina žáků s jinak vyvinutým mozkem.

To je důležité si upřesnit. Trauma bývá někdy definováno jako jediná život ohrožující událost, která zanechává následky. Takzvané komplexní trauma, o kterém mluvím já, ale není důsledek jednoho rozvodu nebo jedné tragické události. Tyhle děti žijí v situaci, jíž říkáme toxický stres, vztahy v jejich prostředí jsou pro ně ohrožující permanentně. Mě jako psychologa moc nezajímá, kolikrát je otec uhodil. Jednou může úplně stačit, pokud prožily roky v úzkosti, že se to může kdykoli stát znovu. Právě toxický stres způsobuje abnormální vývoj mozku.

Co přesně se tedy s mozkem děje?

Všichni máme v naší nervové soustavě zabudovaný poplašný systém, který přebírá kontrolu ve chvílích, jež detekuje jako ohrožení. Tenhle systém funguje automaticky, vyhledává nebezpečí neustále. A ve chvíli, kdy jej rozezná, jedna z možných odpovědí je, že spustí reakci, jíž se říká „fight or flight“, tedy bojuj, nebo uteč. Děti, které vyrostly v prostředí toxického stresu, mají tenhle systém maximálně citlivý. Od dětství zažívají ohrožení v rámci mezilidských vztahů a jsou zkrátka velmi dobré v jeho detekování. Něco jim neustále říká – dávej pozor. Často vidí nebezpečí i tam, kde žádné není. Poplašná reakce se u nich spustí velmi snadno, třeba vůní, tónem hlasu, výrazem tváře.

A ony ji nemohou ovládnout?

Je důležité si uvědomit, že ovládat, nebo jak říkáme v psychologii regulovat sami sebe, jsme se naučili díky rodičům. Rodiče regulují dítě, začnou to dělat v den, kdy se jim narodí, protože zpočátku samo žádnou takovou schopnost nemá. Netoleruje vůbec nic. Učí se to skrze vztah a díky tomu se po čase v jeho mozku vytvoří určitá schémata, jak to dělat. Dovednosti se učíme opakováním. Takže když běžnému dítěti řekne učitel „uklidni se“, ono to udělá. Má pro to vytvořené nástroje, tak jako je máme my dva. Když se chcete zklidnit, začnete pomaleji dýchat, projdete se po místnosti, otevřete okno. Dítě vyrůstající v permanentním stresu však tyhle nástroje vytvořené nemá. Neví ani, jak samo sebe regulovat skrze vztahy, jak k tomu používat lidi kolem sebe. Nikdy to v jeho životě nefungovalo. Pokud se aktivuje jeho poplašný systém, tak prostě exploduje. Proto pedagogům vždycky říkám, že děti se chovají dobře, pokud mohou. A tyhle nemohou.

Zvuk otvírání piva

Učitelé a ředitelé škol mívají velký problém takové děti ve třídě nějak zvládnout. Stává se často, že žák s poruchou chování střídá jednu školu za druhou a nikde ho nechtějí. Co podle vás dělají pedagogové špatně?

Už jsem to naznačil. Mnohdy jsou velmi neochotní uvažovat mimo své zažité představy a předpokládají, že děti se mohou samy změnit. To znamená, že je budou trestat nebo motivovat, aby se chovaly jinak. Vidí jen problémové chování, ale nevidí, co je za ním, jaké jsou jeho příčiny. Jsou doslova posedlí chováním a snahou ho změnit, většinou tím, že dítěti něco odeberou, nějak ho omezí.