Dějiny a my

Debata o tom, jak se mají učit dějiny, v naší zemi probíhá už téměř třicet let. Víceméně všichni se shodnou na tom, že je nutné znát naši minulost, mnozí doplní opakovanou frázi, že jinak jsme nuceni si ji zopakovat. Říká to každý, ale nic moc se nemění. Další a další generace mladých lidí smutně konstatuje: Proč nám nikdo o tomhle nevyprávěl? A na mysli mají například události druhé republiky, detaily kolem nástupu komunistů k moci v roce 1948, dramatické události o dvacet let později či následující normalizaci.

Důvodů je celá řada, od nechuti zaobírat se kontroverzními a stále bolavými tématy až po argumenty, že je nutné dětem a mladým lidem poskytnout přehled celých lidských dějin, takže holt není na 20. století tolik místa.

Na řadě škol však přístup už změnili nebo mění. Moderní dějiny tu mají klíčové místo ve výuce a nabízí se nejen data, ale i potřebný kontext. Je třeba se u nich inspirovat (viz Téma) a hlavně je podpořit.

Země naší velikosti a geografické polohy nemá s historií dobré zkušenosti. Už za dva měsíce si připomeneme vpád vojsk do Československa v roce 1968, což je ideální příležitost nejen k smutnému vzpomínání, jak tu Moskva zničila rodící se naději, ale také k přemýšlení, jak se lze vyhnout tomu, abychom byli něčí hračka. Souvisí to přece přímo s dneškem, proč se to v roce 1968 nepovedlo a v roce 1989 ano?

Když jsme připravovali náš speciál k roku 1968 (vyšel minulý týden), procházeli jsme stovky článků, dokumentů a výpovědí. Náhled do tehdejšího tisku nabízí doslova přetékající touhu po svobodě. Ne politických předáků, ti měli mnohdy různé motivace, ale obyčejných lidí. Ačkoli slovo obyčejný je nepřesné.

Ona touha byla patrná mnohem silněji než v roce 1989, protože během sametové revoluce bylo poměrně brzy jasné, že to dopadne dobře. Začaly se tak záhy řešit praktické otázky. Před padesáti lety ale naopak všichni věděli, že po krátkém nadechnutí přichází nekompromisní konec. Tu dychtivost po  svobodě a hlubokou lítost, že doslova mizí před očima, bychom si měli připomínat neustále. A zejména pak ve školách.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor