Horko: co člověk vydrží

Evropu zasáhla vlna veder. V této souvislosti výjimečně odemykáme text o tom, jak si s vysokými teplotami poradí lidské tělo. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. 

Letošní způsob jara se může někomu zdát nešťastný. To ale nic nemění na tom, že jiná budoucnost nás nečeká. Koncem století, až se dnešním dvacátníkům začnou rodit pravnoučata, bude průměrná roční teplota skoro o tři stupně vyšší než dnes, říkají odhady hydrometeorologů. To je zdánlivě za horizontem a pod slovním spojením „nárůst o necelé tři teplotní stupně“ je v tuzemském přívětivém klimatu těžké představit si něco skutečně hrozivého. Připočtěme k tomu ale méně deště, víc přímého slunečního svitu a víc teplotních výkyvů, které s sebou prý klimatická změna přinese. Nezvyklé a dlouhé horko, které v Česku už přes měsíc panuje, přestane být pěkným počasím a stane se normou, s níž bude třeba se nějak vyrovnat.

Největší obavy mají dnes logicky zemědělci a vodohospodáři, kteří se se suchem a horkem potýkají už nyní. V technických debatách o tom, jak vysokým teplotám přizpůsobit produkci potravin, zásobování vodou a fungování průmyslu, se poněkud odsouvá jedna podstatná věc. V čím dál teplejším světě budeme každodenně žít a naše mozky a těla budou fungovat v nezvykle horkém vzduchu. Co s nimi tohle všechno udělá?

Naše limity

Klimatologové nepředpovídají Česku tropy, ale cosi jako „suché horko“. S něčím takovým (byť v parametrech, které tuzemce ještě dlouho nečekají) se právě potýká Soňa Jarošová. Jednatřicetiletá Češka má za sebou čerstvě to nejteplejší období roku v subsaharském Nigeru, kdy se denní teploty ve stínu pohybují kolem pětačtyřiceti stupňů, a těší se na krátké a skromné období dešťů, které by mělo v příštích týdnech přijít. Pracuje pro státní německou rozvojovou agenturu GIZ, jež pomáhá městům vyrovnat se s faktem, že v posledních letech míří přes nigerské vnitrozemí tisíce migrantů směrem ke Středozemnímu moři. Práce ji tak kromě hlavního města Niamey často zavede i na subsaharský venkov.

Jako zaměstnankyně západní organizace má na nigerské poměry štěstí. Většinu času tráví v klimatizovaných kancelářích a bydlí v klimatizovaném bytě, což ani jedno není místní standard. „Nedokážu si moc představit, jak bychom pracovali bez toho,“ říká do telefonu. Respektive – ví, že je to možné, protože někteří její kolegové se z povahy své práce pohybují v místech, kde elektřina a natož klimatizace jednoduše nejsou. „Tohle by naši produktivitu, kterou GIZ tak vzývá, poslalo hodně z kopce,“ směje se.

Jarošová žije v Nigeru necelý rok, a tak to byl její zdejší první duben a květen, doba, kdy ani v noci teplota neklesá. „Fyzicky je samozřejmě nepříjemné to, že se potíte, i když nic neděláte. V noci nespíte – a potíte se, dýcháte vzduch, který se zdá hrozně těžký,“ popisuje. Větší problém však podle Soni Jarošové nastává, když tělo přestane – třeba když elektřina a s ní i klimatizace vypadnou, což se stává často – zvládat vybalancovat vlastní a venkovní teplotu. „Je obtížné se soustředit, nastupuje zvláštní otupělost, je to podobné, jako když se o vás pokouší chřipka,“ hledá správná slova. Není to snadné kvůli další věci, které si všimla: mozek ve vedru úpí, ale když přejde znovu do chládku nebo stínu, rychle přepne a na prožitý stres zapomene. „Celkově mi nejvíc komplikuje život únava. Neustálá únava,“ říká a pak se zamyslí: „Možná kdybych věděla, jak a proč lidské tělo reaguje, dokázala bych se s tím horkem tady snáz vyrovnat.“

Proč jsou lidé v horku unavení, to ví medicína velmi přesně. Aby se lidské tělo nepřehřálo, roztáhne cévy, aby ke kůži mohlo proudit více krve, která se tak ochlazuje a její teplo do sebe pojme kůže. Aby ochlazující se krev kůži nepřehřála, potíme se a odpařující se voda z potu snižuje kožní teplotu. Přebytečného tepla se tak tělo definitivně zbaví, což ale není zadarmo. Roztažené cévy a větší průtok krve znamenají pro srdce větší výkon, a náš metabolismus zrychlí.

Pocit únavy zvyšuje dehydratace (a jak ukazují vědecké studie, velká část lidí prožije svůj život lehce dehydratovaná), protože úbytek tekutin v těle opět znamená víc srdečního úsilí, aby dostalo krev s živinami a kyslíkem k orgánům. K téhle práci je navíc nutné připočíst průběžnou údržbu kůže, je-li vystavena slunci. Spálená kůže plní svou chladicí funkci hůř, a tělo se ji tedy snaží opravovat. K hojení i nepostřehnutelných spálenin ale opět potřebuje tekutiny, a těch se nedostává jinde v těle. Výsledkem je další zátěž pro už tak přetížené srdce.

Kromě dostatečného a průběžného pití a vyhýbání se přímému slunci – což jsou banální rady, které platí i pro koupání na Sázavě – tedy pro Soňu Jarošovou žádný zázračný recept není. Kromě řady drobných praktických zásad, jak v horkém Niamey žít – třeba parkovat auto na místě, kam nebudou dopadat sluneční paprsky, a u zaparkovaného auta nechat otevřená okénka, jinak by mohla kvůli přetlaku v rozpálené kabině prasknout –, si po vzoru místních upravila denní rozvrh. Den v převážně muslimské zemi začíná ranní modlitbou kolem páté ranní a všechno podstatné se odehrává dopoledne. Po obědě, kdy teploty kulminují, život utichá a znovu se rozbíhá večer po setmění.

Ale to nejdůležitější je přijmout všudypřítomné horko a jeho vliv na člověka jako fakt. „Přepnete na minimalistický přístup. Nemá smysl od sebe očekávat zázraky a to, že budete mít na každé schůzce ty nejlepší a nejbystřejší nápady,“ říká Soňa Jarošová. Stejně to dělají i místní lidé. „Evropané, kteří sem přijedou na dva nebo tři roky, si s sebou přivezou evropskou představu o pracovním a životním nasazení. A někteří si ji dokážou po tu krátkou dobu udržet,“ říká a připomíná třeba kolegy, kteří si i pod Saharou chodí každý víkend zaběhat, na což místní lidé jen nevěřícně hledí. „Šetří se. Všechno je tu pomalejší. Vědí, že s energií musí zacházet obezřetně, jestli tu mají fungovat v práci a pak se ještě postarat o rodinu. Respektují svoje limity,“ říká.

Těžká služba

Tyhle limity jsou zakořeněné v samotném lidském původu. Z několika možností, jak regulovat tělesnou teplotu, si evoluce u člověka, vlastně tropického živočicha, vybrala potní žlázy, kterých máme na těle zhruba tři miliony. V tropech je sice extrémní teplo, ale je tam zároveň dostatek vody. Jak píše aljašský biolog Bill Streever ve své knize Horko (Streever se už dříve proslavil knihou Zima), člověk je v podstatě polopropustná živá membrána, která neustále ztrácí vodu. V problémech se ocitneme v momentě, kdy ji nemůžeme nebo nedokážeme dostatečně doplňovat.

Smrt z tepla není v současnosti ani ve vyspělém světě nijak výjimečná. V šedesátimilionové Velké Británii zahubí vedro každý rok přes dva tisíce lidí, a pokud jde o extrémní vlny veder, jsou čísla ještě vyšší. V roce 2003 se Evropou přehnala letní vlna veder, která stála život dvacet tisíc lidí, z toho tři čtvrtiny ve Francii. Teplo zabíjí řádově víc lidí než požáry, vichřice a další živelní katastrofy. Nejčastěji se obětem zastaví srdce, a proto jsou vysoké teploty nejnebezpečnější pro starší lidi, lidi s nadváhou a pravidelné kardiologické pacienty. Horko navíc nemusí zabíjet přímo, ale s odstupem času, svými plíživými následky. Vlna horka v americkém Chicagu v roce 1995 zabila sedm set lidí a 3500 zachránila až hospitalizace. Víc než čtvrtina z těch, kteří tehdy v létě skončili v nemocnici, zemřela během následujícího roku.

Horko a fyziologie je jedna věc – a vcelku důkladně probádaná. Vědci ale sepsali i stohy papírů o daleko komplikovanějším tématu – jak vysoká teplota působí na lidskou psychiku a lidské chování. Závěr většiny z nich nezní moc optimisticky: horké hlavy se chovají hůř.

Předem je třeba říct – a autoři podobných studií v seriózních vědeckých časopisech, to dělají –, že badatelé se tu pohybují na tenkém ledě, na kterém je snadné statisticky přesvědčivě prokázat zcela neexistující souvislost. Strážníci se děsí služeb za horkých letních nocí, protože z policejních záznamů po celém světě plyne, že tehdy počet násilných trestných činů znatelně stoupá. Vysvětlením může být agresivita, hypoteticky vybičovaná vysokými teplotami, ale také může za vyšší zločinností stát to, že lidé jdou za teplých nocí spát později, snáz to přeženou s alkoholem a výsledkem jsou rvačky a přepadení. Horké počasí s sebou přináší víc dopravních nehod, ale důvodem může být únava a fakt, že lidé více cestují, spíš než nebezpečné a bezohledné řízení.

Pět let stará studie vědců z Kalifornské univerzity v Berkeley, publikovaná v prestižním časopise Science, se podobnému problému pokusila vyhnout pracným řešením. Tým pod vedením trojice ekonomů Solomona Hsianga, Marshalla Burkea a Edwarda Miguela, kteří se vlivem teploty a klimatu na lidská společenství zabývají dlouhodobě, shromáždil šedesát různých archeologických, psychologických nebo ekonomických studií. Jejich tematické rozpětí bylo stejně široké jako jejich počet: od vlivu sucha na pád starověkých čínských dynastií přes agresivnější chování policistů v přetopených tréninkových místnostech až po podobný vztah teploty a potyček v americkém baseballu.

Výsledkem složité statistické analýzy je závěr, že výkyvy teploty nad dlouhodobý průměr skutečně zvyšují lidskou agresivitu. Pokud jde o násilí mezi jednotlivci nebo malými skupinami, například zločineckými gangy, je to o čtyři procenta nad dlouhodobý průměr. U větších konfliktů (typu občanská nebo mezistátní válka) roste riziko zažehnutí o celých čtrnáct procent (výzkumníci připomínají, že často nejde o samotné teplo, ale o boj o omezené zdroje, vodu či potravu, které s sebou horko a sucho přinášejí). Jakkoli jsou u podobných zjištění namístě pochyby, dokreslují dlouhodobé postřehy lékařů a psychologů o vlivu teploty na psychiku. Vysoké teploty nesvědčí lidem s depresemi, jejich tíže se prohlubuje. Naopak úzkostným lidem se při vlnách veder často uleví.

Nic to není

Obecně jednoznačně platí jasný trend: čím extrémnější teploty, tím větší dopad na lidské tělo a psychiku. Jak píše citovaný Bill Streever, člověka sice v konečném důsledku zabije horko, ale dezorientovaný a blouznící lidský mozek, který není schopen se jasně rozhodovat, záhubu uspíší. Málokdo má s takovými extrémními situacemi bližší zkušenost než Olga Roučková. Třiatřicetiletá profesionální závodnice je první Češka, která dokončila rallye Paříž–Dakar (která se od roku 2009 z bezpečnostních důvodů jezdí v Jižní Americe), povedlo se jí to loni, kdy trasu projela na čtyřkolce jako třetí žena celkového pořadí.

Vytáhlá štíhlá žena na první pohled působí jako někdo, kdo je na mnohahodinovou jízdu na samotné hraně rizika ve čtyřicetistupňových vedrech (a v málo prodyšné kombinéze a helmě) připravený. Teď, v mezisezoně, se udržuje v kondici ve své oblíbené klánovické tělocvičně na pražském předměstí.

„Základem všeho je dodržovat řád. Pořád myslím na to, že nesmím nic zanedbat,“ říká pilotka. Spolu s firmou, která vyrábí energetické doplňky, si na míru vyvinula výživový mix, kterým při závodu doplňuje do těla minerály, cukr a živiny, ale základem je stejně voda, kterou mají závodníci povinně v třílitrovém vaku na zádech. „Pravidelně ucucáváte vodu, která je horká, což je trochu nechutné, ale nesmíte to šidit. Jakýkoli deficit už není možné dohnat,“ popisuje.

Udržovat při závodu tělo provozuschopné je jedna věc, ale Roučková věnuje podobnou péči i psychice. I když osamělá jízda liduprázdnou nehostinnou krajinou je právě to, co ji na slavné rallye láká, všudypřítomné riziko, které tu číhá, si uvědomuje. „Trenérka mě pravidelně staví před nějakou na první pohled hrozivou překážku – vyběhni na Ještěd na jeden zátah, například. Opakuji si: ,Nic to není, zůstaň v klidu, protože to nic není.‘ Panika a stres je něco, co si za žádných okolností nemůžu dovolit.“

Snaží se proto hledat svou hranici – a nepřekračovat ji. Když se kolem její čtyřkolky při minulém závodě začaly prohánět několikatunové kolosy vedoucích kamionů, což bylo nebezpečné a nepříjemné, raději zastavila a nechala je projet, i když to stojí drahocenné minuty. „Je potřeba vnímat i sebemenší náznaky, které vám tělo dává, a neignorovat ho,“ připomíná jeden ze svých poznatků, který sice ještě nezažila na vlastní kůži, ale vypozorovala ho u svých stejně dobře připravených kolegů. „Lidské tělo vydrží neuvěřitelné vypětí. Ale pak najednou, jako kdyby se lusklo prsty, odpadne. Vypne se. Omdlíte třeba přímo za jízdy.“

Jak Soňa Jarošová, tak Olga Roučková se shodují na tom, že dodržovat dobře známé zásady je důležité, ale klíčem je přijmout horko jako fakt a přizpůsobit se mu. To v trochu vzletnější formě o celé lidské civilizaci říká i Streever. Oheň a tepelně zpracovaná potrava byly pro člověka stejně důležité jako třeba řeč: díky tomu jsme mohli jíst i doposud nepoživatelné potraviny a nové zdroje kalorií posunuly lidský rod vpřed. Díky ohni dokážeme zpracovávat kovy, díky parnímu stroji začala průmyslová revoluce – která nás dovedla ke změně klimatu zapříčiněné skleníkovými plyny. Oheň a horko z nás sice udělaly to, co jsme, Streever připomíná důležitý, byť možná trochu banální fakt. Pokud se s ním pro tentokrát nenaučíme zacházet, může nás i zahubit.