Za co by se Werich nestyděl

Když do českých zemí v roce 1939 vtrhli němečtí okupanti a chtěli zde prosadit svoje pojetí kultury coby výchovného prostředku pro společnost, přišli vlastně k hotovému. Češi se totiž už před jejich příchodem sami vypořádali s umělci, kteří dělali – z pohledu druhé republiky – urážlivou, závadnou, zvrácenou a protilidovou kulturu. Ta měla být coby chorobný plod demokratického liberalismu první republiky vymýcena z veřejného prostoru.

Metody byly jednoduché: organizované protesty diváků, sebrání dotací a následně zákazy, jaké postihly třeba Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Nacisti už pak jen ve spolupráci s Čechy nastartovaný mechanismus roztočili v širším měřítku platném pro celou zemi a ne jen kulturně exponovanou Prahu. K těmto závěrům dochází historik Volker Mohn v čerstvě publikované knize Nacistická kulturní politika v Protektorátu. Jak se ukazuje, četba takových historických studií (více o publikaci na str. 56) se stává významnou pomůckou nejen k chápání věcí dávno minulých, ale i zcela aktuálních.

Také dnes jsou u nás některá představení demonstrativně přerušována jejich odpůrci a z vysokých míst následně padají slova o závadnosti dotyčných divadelních her, přičemž se vyhrožuje škrtáním dotací, případně rovnou zákazem.

Slušní fašisté

Chorvatský dramatik Oliver Frljić, jehož hra Naše násilí a vaše násilí vyvolala na festivalu Divadelní svět Brno takový rozruch, je možná prvoplánový skandalista. Jeho přesvědčení o…